Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Příroda


<<  <  1 / 5   >   >>
záznamů: 21

Příroda

Václav Machek ((1957) 1968)
příroda, již stč. (Klaret) vedle přirozenie, tak i slc. príroda, pol. przyroda, ukr. pryróda, r. priróda, hl. přiroda, dl. pširoda, b. sch. sln. priroda. Tvořeno jako ú-roda od uroditi se. Původně tedy „co se přirodilo“ – pravidelný přírůstek mláďat atd., pak co se rodí, vzniká bez zásahu člověka, nikoli uměle, vlastnost takových věcí i souhrn jich. Č. příroda, vytvořené Klaretem; v nč. proniklo do slovníku Thamova (Rais, SaS 17.105).
(7647, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 21968, str. 494.)
vznik lístku: únor 2002

Příroda (FYSIS, natura)

Ladislav Hejdánek (2007)
Jakési rozpoznávání a chápání „přírody“ je nejen mnohem starší než vědy o přírodě, ale dokonce než nejstarší pokusy starořeckých myslitelů o zkoumání tzv. FYSIS (což se obvykle, ale bez náležitého vyjasňování překládá právě jako „příroda“). Zdá se, že poněkud pozdější tradice připisovala (nedoloženě) většině předsókratovských myslitelů jakási pojednání PERI FYSEÓS (což se opět obvykle překládá jako „O přírodě“) nejspíš z jiných než „historických“ (historicky věrných) důvodů, ale věcně asi přece jenom oprávněně. Musíme ovšem sáhnout k etymologii, abychom si v tom udělali trochu jasno. „Fysický“ zřejmě původně znamená „vzniklý zrodem a rostoucí“ (a posléze zanikající zahynutím, smrtí); co se nezrodilo, neroste a neumírá, není „fysické“, tj. nemá „fysickou“ povahu, charakter, rysy apod. Aplikováno na presokratiky: Thaletova „voda“, Anaximenův „vzduch“, Anaximandrovo „apeiron“ a „aoriston“, Empedoklovy „prvky“, Leukippovy a Démokritovy „atomy“ nejsou „fysické“, tj. nemají žádnou „FYSIS“. Ovšem aplikováno na Homéra (nebo Hesioda atd.) to vede k potížím, jak si uvědomuje třeba Platón v Timaiovi (někteří bohové se zrodili, ale neumírají; jejich potomci mohou být bohy, ale také jen polobohy; bohové, např. Zeuz, na sebe mohou brát různé podoby, ale jen dočasně, takže takové jejich „podoby“ vznikají a zase zanikají, ale bůh zůstává bohem; atd.). To je pak zase třeba pro Aristotela důvodem, proč naprosto ruší mnohost bohů (není v této věci první mezi řeckými filosofy) i možnost jejich „rození“ – bůh je jeden jediný, a je nejen nevzniklý a nezanikající, nýbrž naprosto nehybný (ale přesto je první příčinou dalších a dalších následků, mířících posléze opět k nějakému nehybnému stavu „světa“). Tak je vše „fysické“ (tj. zrozené a rostoucí, a také posléze zanikající?) učiněno závislým na „první příčině“, ale není – aspoň u Aristotela – nikterak vyjasněno, co z oné předlouhé série následků, v níž každý následek se stává příčinou dalšího a sám zřejmě zaniká, vlastně nějak „zůstává“ a posléze se podílí na konečném stavu všeho, kdy ustává veškerý pohyb, protože všechno už takové, jaké „má být“. Jaký je tedy rozdíl mezi „první příčinou“ a „posledním koncem/cílem“? Došlo v té kauzální řadě vůbec k nějaké změně, která by nebyla zcela anulována, ale která by vedla ke „konci“, v něčem se lišícímu od „počátku“? (Tady je v Aristotelovi samém jakýsi zárodek mnohem pozdějšího „hegeliánství“.)
(Písek, 070520-1.)
vznik lístku: květen 2007

Příroda jako „objekt“ | Odpovědnost a předmětnost | Předmětnost poznání

Jan Patočka (1975)
Vznik tohoto moderního (neplatónského) racionalismu je složitý. Dalekosáhlý význam v něm má nedořešenost problému, který převzala křesťanská epocha od antiky : překonání každodennosti a orgiasmu. Platónské řešení bylo zavrženo křesťanskou theologií, ale tato theologie sama přijala dalekosáhlé prvky tohoto platónsky zahájeného řešení. /110/
Platónský racionalismus, platónská snaha podřídit i samu odpovědnost předmětnosti působí v podzemí křesťanského pojetí dále. Theologie sama spočívá na „přirozeném“ fundamentu a „nadpřirozené“ se chápe jako naplnění „přirozeného“.
Distance vůči „přírodě“, která již není tím, v čem člověk stojí, nýbrž od čeho je oddělen svým jediným bezprostředním vztahem, vztahem k Bohu, umožňuje nyní pohled na tuto „přírodu“ jako na „objekt“.
(Kacířské eseje …, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 109-10.)
vznik lístku: květen 2005

Příroda (filosoficky)

Karel Kosík (1969)
Vezměme například otázku Co je příroda? Tento příklad má dvě části. Jednak je třeba vycházet z toho, že u nás žije v povědomí donedávna často používaný pojem „dialektika přírody“. Není to tak dlouho, co se vedl ve Francii spor mezi Sartrem a Garaudym o to, zda dialektika přírody existuje nebo ne. Na tomto sporu je však mnohem zajímavější, co obě strany spojuje, než to, co je rozlišuje. Tím společným je totiž nekritické přejímání určitého pojetí přírody a určité koncepce dialektiky. Obě strany ve sporu chápou přírodu pouze a výlučně jako předmět přírodních věd, tj. jako kvantitu a vnějškovost, a zcela jim uniká, že příroda, jako physis i jako natura, má význam neskonale bohatší a hlubší.
Pokud má mít termín „dialektika přírody“ filosofický a nikoli ideologický smysl, musí se v něm odhalovat …
(Rozhovor s K.Kosíkem, in: Generace, ed. A.J.Liehm, Index, Köln a.R. 1988, str. 330.)
vznik lístku: červen 2005

Příroda a člověk

Karel Kosík (1969)
Na druhé straně se v posledních letech často hovoří o tom, že člověk přírodu humanizuje. Nevidí se však a nekonstatuje, že moderní člověk přírodu současně devastuje a že tedy jeho vztah k přírodě je rozporuplný proces humanizace a devastace. Stačí uvést zamořování ovzduší, pustošení vod nebo drancování půdy, tj. ničení onoho elementárního. co umožňuje, aby člověk mohl zemi obývat. To všechno jsou fakta tak otřesně závažná, že si moderní člověk bude muset znovu se vší naléhavostí teoreticky i prakticky položit otázku po své vztahu k přírodě.
(Rozhovor s K.Kosíkem, in: Generace, ed. A.J.Liehm, Index, Köln a.R. 1988, str. 331.)
vznik lístku: červen 2005