Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

čtk ()

Vědci našli nejvzdálenější shluk galaxií
BERLÍN – Dosud nejvzdálenější a také překvapivě starou galaktickou kupu sdružující obrovské množství hmoty objevili evropští a američtí vědci v hlubinách kosmu. Objev je velkým překvapením, doposud nikdo netušil, že už v „mladém“ vesmíru existovaly tak komplexní struktury. Vědci z Institutu Maxe Plancka v Garchingu původně teleskopy a satelit zaměřili do „sousedství“ Mléčné dráhy na galaxii s označením NGC 7314. Z došlých snímků zjistili, že při-bližně ve vzdálenosti devíti miliard světelných let se nachází galaktická kupa. Dosud se přitom nevědělo, že tak komplexní struktury existovaly už po pěti miliardách let od vzniku vesmíru. Galaktické kupy – skupiny stovek tisíc hvězdných systémů, které na sebe navzájem působí přitažlivými silami, vznikaly podle dosavadních teorií až mnohem později. „Systém galaxií s označením XMMU J2235.3-2557 je asi tisíckrát hmotnější než Mléčná dráha.“ sdělil Georg Lamer z Astrofyzikálního institutu v Postupimi. Vědci by nyní rádi vypátrali také další podobně staré galaktické kupy. „Kdybychom věděli, kolik jich bylo, mohli bychom se dohadovat o hmotnosti vesmíru,“ řekl Lamer. Tyto poznatky by měly význam pro předpovědi o budoucnosti kosmu. čtk. (Z výstřižku Lid. novin 2005, bez datování.)

Elias Canetti (1967)

Instinktivně cítím sympatie ke všem experimentům a jejich nositelům. Proč? Protože mají dost vzdoru, aby se postavili na začátek, jako by se před nimi nebylo nic událo. Protože jsou vedeni přesvědčením, že důležité je,. co člověk dělá sám. Protože zcela nečekaně tu rozhoduje jednotlivý člověk, někdo, kdo si to osobuje, ale také bere na sebe. Protože vyžadují svéhlavost a dvě vlastnosti, které jsou ve vzájemné kombinaci nejdůležitější: odbojnost a trpělivost.
Instinktivně cítím nedůvěru ke všem experimentátorům. Proč? Protože jim jde o úspěch a chtějí se prosadit. Často se ukáže, že to, co odhodili jako balast, vůbec neznali, chtějí se dostat na vrchol s menším zavazadlem, snadněji. Akceptují jakékoli spojence, projevují pochopení pro mocenskou strukturu světa takovou, jaká je, nevybíravě používají všeho, co nepatří do nejužší sféry experimentu, k jeho propagování. Ať vynechali cokoli, když dobývali to své nové, zčistajasna je to tu zas, totiž jako jejich zbraň. Žijí často v klikách, tvoří kotérie, zvažují, počítají, správcují. Kontrast mezi jejich pravým cílem a tím, jak se veřejně prezentují, je donebevolající. Sami tento kontrast zdůrazňují, musejí ho zdůrazňovat, neboť každý vyvažující kompromis mezi oběma aspekty jejich existence by zrušil jejich experiment jako takový.
Co však mají dělat? Co se dá v tomto světě očekávat? Jejich experiment chce žíz, mají proto umřít hlady? Rozených mučedníků je mezi nimi pramálo. Svůj odboj provozují ve velmi úzce vymezené oblasti a je docela dobře možné, že zbytek jejich osobnosti tím není ani v nejmenším dotčen. Když se sdružují, pak v přesvědčení, že je ti druzí chápou a jde jim o totéž; nacházejí v nich napodobitele a živí tím svůj odboj. To, co se od nich očekává, odpovídá asketickému postulátu a často nemá s tím novým, o co se pokoušejí, nic společného. Veřejnost si v podstatě přeje, aby se ve svém experimentu projevili jako blázni a nakonec ztroskotali. Později, když se opravdu zblázní nebo zemřou, prostě už nepřekážejí, přijdou možná druzí na to, co oni vykonali, a využijí toho. O těchto napodobitelích není třeba mít valné mínění, využívají prostě toho, co už bylo vymyšleno, ale to koneckonců děláme všichni.
Přejeme si tedy čistotu experimentu, jeho výlučnost a přísnost. Jen tak mu věříme, chceme ho mít bez jeho příběhu. Vynálezci a světci splývají v jednu postavu.
Je možné, že tato pomyslné dvojdomá postava je monstrum, zrůdný plod periody rozpadajících se náboženství. Avšak je také možné, že nemáme zapotřebí ničeho víc než této postavy.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 36-38.)