Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1895)

Ta živé boje a spory posledního desítiletí mají smysl jen jako symptom té krise, kterou prožíváme. Ty boje a spory mají jen smysl jako pokus o přirozenou organisaci a dělbu národní práce; nové má se starému přičlenit, má staré oživit a obrodit. Starý systém je povalen – toho by neviděl jen slepý; běží teď o to, provádět nutnou organisaci a reorganisaci s poznáním zásad a s plným vědomím – k tomu však, nemáme-li budoucnost ponechat náhodě a jejím osobám, je teď především potřeba veřejné diskuse. Blaze nám, že o našich životních potřebách můžeme a chceme jednat odkrytě, odkrytě nejen před světem, ale i před sebou samými. Jen tak náš národní život a jeho zájmy mohou se stát životem a zájmy světovými: naše otázka, otázka česká je buď otázkou světovou anebo otázkou není.
(6746, Naše nynější krise, in: ČO + NNK, Praha 1948, str. 287.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Naši intelektuálové byli nedávno povzbuzeni z míst nejvyšších k „široké intelektuální diskusi“; to je dobře demokratické (jak ostatně už říkával třeba Masaryk). ,Diskuse‘ však může být chápána různě; původní význam jako by nás varoval: diskutující je také (a původně především) ten, kdo se (např. v promluvě či spíše v povídání) rozbíhá více směry, rozptyluje se, pobíhá sem tam a těká. Teprve mnohem později se dostává slovesu discurrere nového významu, totiž probírat nějaké téma (nikoli tedy pouze význam ,slova‘) z různých stran a úhlů; příbuzné slovo „diskurs“ (spjaté s discursare) je toho dokladem. To však už poukazuje spíše k ,disputaci‘, tj. ke zkoumání, bádání, bedlivému šetření (vyšetřování), tedy k poněkud náročnější intelektuální práci (už třeba Cicero staví proti sobě pouhou promluvu, oratio, a dobře připravené disputatio). (Písek, 040301-1.)

A. Halder – M. Müller (1988)

Existenz (von. lat. existere = hervotreten, zum Vorschein kommen) nedeutet in der Scholastik das ↑Dasein eines Dinges im Gegensatz zu seinem Soseins (Essenz), das Vorhandensein des aus seinen Gründen in den Selbststand herausgetretenen Seienden; allg. die Aktualisierung eines jeden „Wesens“ überhaupt. – In der↑Existenzphilosophie ist, durch Kierkegaard vorbereitet, E. die dem menschlichen „Dasein“ eigentümliche Vollzugsweise. Anderes Seiendes ist demgegenüber nor „vorhanden“. So bezeichnet E. bei Heidegger als „Ek-sistenz“ das Hinausstehen des Menschen in die Offenheit des Seins, das „ekstatische“ Innestehen in der Wahrheit des Seins.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)