Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Systematičnost je takříkajíc „normou“ každého filosofování, ale to vůbec neznamená, že jeho cílem musí být stavba „systému“. Pro posouzení „myšlenky“ (koncepce, teorie atd.) je zajisté nezbytné dbát pečlivě příslušného věcného i systémového kontextu, a to znamená jaksi izolovaně (byť jen provizorně) od konkrétního autora a jeho myšlenkové cesty. Jakmile nám ovšem jde hlavně o samotného myslitele a jeho tvorbu, tedy i jeho myšlenkovou cestu (vývoj, eventuelně radikální obraty a změny v přístupu apod.), musíme si klást otázku, zda jde – řečeno slovy Zygmunta Baumana – o klasickou podobu cesty poutníka (se všemi zákruty, obraty, zastaveními i prudkými novými starty) nebo jen o bezcílného tuláka, který však může místy narazit i na hloubku. Ovšem Baumanem rovněž zmíněný typ povrchního turisty by neměl být ve filosofii vůbec trpěn, a to ani v popularizujících formách (v těch dokonce nejméně vzhledem k jejich rozsáhlé škodlivosti).
(Písek, 120901-2.)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Filosofie je především a na prvním místě reflexe, i když jistě neplatí, že každá reflexe je filosofická. Proto má dobrý důvod, když se tážeme po tom, co z nějaké reflexe činí reflexi filosofickou. V jistém smyslu lze mluvit o jakýchsi náležitostech či vlastnostech takové reflexe; můžeme např. říci, že musí jít o reflexi principiální, systematickou a radikální. „Principium,“ znamená „počátek“ (řecky arché); a tak se musíme také tázat, zda počátek filosofie náleží už do filosofie, anebo zda filosofie je v tom počátku jen zakotvena, zda v něm (či do něho) nemá jen zapuštěny své kořeny (také zde slyšíme odkaz na latinské „radix“, tedy také na řecké rhizoma). Systematičnost filosofie je trochu jiné povahy; je to spíše požadavek a postulát než věc počátku či kořene, zkrátka je to záležitost logu. Logos je v řečtině resp. v řeckém myšlení neodlučně spjat s řečí a s konkrétním jazykem (specificky s řečtinou). Filosofie je záležitostí myšlení, a pořádné myšlení není možné leč za pomoci jazyka, ale to znamená: nejen s jazykem jako nástrojem a prostředkem, ale v jazyce, ba dokonce z jazyka, z jeho hlubin. Jazyk totiž má své hlubiny, do kterých ani filosof příliš nevidí, jen do nich čas od času trochu nahlédne, aby cosi spatřil, o čem ještě nevěděl. Ale ty hlubiny jazyka nesmíme zaměňovat s hlubinami logu, s hlubinami „řeči“ či snad lépe „smyslu“. A reflexe, filosofická reflexe se právě v těch hlubinách logu jakoby „dotýká“ onoho „smyslu“, který si sama nevytváří, ale kterému se chce a musí dávat k dispozici. A ten „dotek“ vlastně ani není skutečným dotekem; jde o zvláštní paradox: myslící subjekt se v reflexi „setkává“ s logem, se „smyslem“, s „pravdou“ (či „Pravdou“) jen a výhradně tak, že sám přitom není, že v tom setkání sám – jakožto subjekt – není „přítomen“ (tedy ani „jsoucí“), ale že „je“ jakoby vykloněn do budoucnosti a do toho „smyslu“ (či do té „pravdy“), takže nově „jsoucím“ se musí teprve stát. – A tady je po mém soudu ten základní rozdíl mezi básníkem a filosofem: básník nemusí rozlišovat a také obvykle nerozlišuje mezi onou dvojí „hlubinou“ či „hloubkou“, tj. hloubkou jazyka a hloubkou „smyslu“ (lépe: „pravdy“), zatímco filosof je vyzýván a zmocňován, aby na ten rozdíl dával pozor a aby nanejvýš pečoval o to, aby mu hlubina jazyka nepřehlušovala ani tu a tam hlubinu „smyslu“ či „pravdy“.
(Písek, 111227-3.)