Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Mám za to, že jedním z nejdůležitějších kroků k principiálnímu obratu filosofického myšlení je nové, zásadně od starořeckého pojetí odlišné chápání „počátku“, arché, rozumí se: počátku všeho. Samo řecké slovo arché znamenalo svými slovními kořeny nejen to, co je na počátku, ale to, co od onoho počátku nadále trvá a dokonce vládne všemu, tj. panuje nade vším (vždyť archonti byli přece vladaři!). Anaximandrův výrok, že jde o to, z čeho všechno vzniká a do čeho zase všechno zaniká, byl takřka bez výjimek chápan tak, že v arché je vlastně plnost všeho, zatímco všechno další je jen odvozením z této plnosti. Myšlenka, že by bylo možno stejným právem chápat arché jako opak plnosti, totiž prázdnotu, nicotu, byla řeckému myšlení zcela cizí. Dokonce i pro atomisty, kteří počítali s „prázdnem“, šlo jen o okrajovou okolnost (a i to se stalo ůpředmětem kritiky a odmítnutí). Zdůraznění „nicoty“ najdeme až v poměrně raném křesťanství; a je pochopitelné, že nejde o myšlenku filosofickou ani filosoficky zdůvodněnou. Nicméně šlo o zvláštní způsob, jak se tato myšlenka začala ozývat nejen v theologii, ale také ve filosofii, a to navzdory tomu, že významným theologickým motivem k jejímu zdůraznění a posléze dogmatickému zafixování byla obrana proti přesile řeckého myšlení. Důraz na creatio ex nihilo mířil zejména proti kompromisní myšlence Boha jako pořadatele čehosi ještě původnějšího, totiž chaosu (eventuelně věčné hylé apod.) Jakmile se ovšem myšlenka nicoty emancipovala z původních theologických kontextů a ponechala si důvěrnou spjatost se vznikáním, počínáním něčeho nového, co tu dosud nebylo, otevřela se cesta k chápání událostné povahy všeho jsoucího – a tedy k pochopení toho, že všechno nějak začíná, ale také nějak končí.
(Písek, 140423-1.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Myšlenka „stvoření“ má své počátky a zdroje, ale také proměny, a tedy „historii“. V různých dobách byla různě domýšlena a také (zejména v nové době) odmítána. Jako pro každou zásadnější myšlenku platí i zde, že je nesnadné těmto posunům a jiným změnám významu správně porozumět. Necvičení lidé většinou vkládají své pojetí do starších i nejstarších formulací; a pokud to nevychází, starší formulace prostě odmítají. Tzv. fundamentalisté naopak trvají na slovech, tj. na liteře, a o přesném významu se buď nechtějí bavit – anebo si jej domýšlejí také po svém. Důsledkem jsou pak spory, někdy dokonce absurdní konflikty. Většinou jde však nikoli o myšlenku samu, nýbrž o kontexty, s nimiž je spojována nebo z nichž je vytrhována.
Teze, že všechny (vnitrosvětné, „světské“) skutečnosti a také celý svět byly „stvořeny“, je obvykle chápána (zejména ze strany přírodovědců) jako výslovně theologická, ale děje se tak neprávem. Především je tato „teze“ starší než theologie (v upřesněném významu, totiž než theologie, která pracuje s pojmy, tj. s řeckým vynálezem pojmovosti, a která je původně součástí filosofie, u Aristotela dokonce jednou ze tří teoretických filosofických disciplín, a to právě tou nejvyšší), a tedy i starší než filosofie; její původ sahá hluboko do doby mýtů a nejstarších náboženství. A za druhé byla myšlenka stvořitelství a tudíž i stvořenosti uchopena a formulována také filosofy, a to dříve a tedy nezávisle na hebrejských a později křesťanských zdrojích (klasickým příkladem je prabožský řemeslník, demiurg, v Platónově dialogu Timaios).
Ve filosofických kontextech ovšem neznamená „stvořenost“ téměř nic víc než „vzniklost“, až na to, že předpokládá aktivního původce, schopného něco (skutečného) vytvořit, stvořit. A protože právě ve filosofii jsme od jejích prvních počátků svědky nejrozmanitějších pokusů o pojetí odlišné od jiných takových pojetí, najdeme tam celou řadu různých „konceptů“, umožňujících hned několik „teorií“, spjatých s uvedenými problémy. Pro nejstarší filosofy se jedním v prvořadých problémů stala otázka po „počátku“ všech věcí, po tzv. ARCHÉ. Myšlenka ARCHÉ je tak velmi úzce spjata s otázkou po tom, kde se ve světě vzaly ty všechny věci, které vznikají, nějaký čas trvají a pak opět pomíjejí. Anaximander vymezil ARCHÉ jako to, „z čeho všechny věci vznikají a do čeho opět zanikají“; v řeckém termínu však zaznívalo nejen to, co je „první“, ale také to, co „vládne“. Neměli bychom zapomenout na to, že sám apoštol Pavel – v relativně již pokročilém helénismu – neváhal pozitivně použít termínu ARCHÉ, dokonce v plurálu, tedy ARCHAI, a Ježíše Krista při té příležitosti charakterizoval jako ARCHÉ všech ARCHAI, tedy jako „Počátek všech počátků“, tedy jako jakýsi „Super-počátek“. Zdá se, že se tu těžiště myšlenky zřetelně přesunulo k spoluvýznamu „vlády“ či „panování“; pouze v interpretaci Janova evangelia je zdůrazněn i aspekt časové priority.
(ex: Filosofické problémy božího stvořitelství; nedokončený text, míněný pro KR, Písek, prosinec 2005.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Ve starém Řecku došlo k významnému rozdělení myslitelů v otázce pojetí arché. Anaximadros charakterizoval arché jako apeiron a aoriston (neomezené a neurčité), a podal také jako první jeho pojmový výměr: „Z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času.“ (zl. A 9 a B 1.) Zároveň však je toto „neomezené“ „věčné a nestárnoucí“ a „obsahuje všechny světy“ (zl. a11 a B 2), a je „nesmrtelné a nehynoucí“ (zl. A 15 a B 3). Aniž bychom se pustili do detailnějšího zkoumání, můžeme jasně vidět několik rozporných momentů. Předně tu je samozřejmý předpoklad, že „věci“ vznikají a zanikají, zatímco „arché“ je nevzniklé a nezanikající. Přesto všechny věci vznikají z „arché“, a když zanikají, zanikají do „arché“. Věci však nejen zanikají, ale také stárnou; naproti tomu „arché“ nestárne. Některé věci jsou živé a jiné neživé, a ty živé stárnou jiným, zvláštním způsobem než neživé (o těch bychom spíše řekli, že „vetší“ (stávají víc a víc vetchými), že se opotřebovávají, snad i kazí. „Arché“ však nestárne vůbec. Přesto je zdrojem vznikání (a také koncem zanikání) všech věcí, všech „obloh“ a „světů“ – a dokonce všechny ty „světy“ (a zřejmě i oblohy a vůbec všechny věci) v sobě „obsahuje“. Jak je v sobě obsahu, když se samo nemění (nestárne), zatímco ony se mění, tj. vznikají a zanikají – a to znamená tak čas a časovost. „Obsahuje“ v sobě „arché“ také čas? Jak vůbec může něco dočasně vznikat a pak zanikat bez času? Vzniká čas také z „arché“? Ale pak by musel být také uvnitř „arché“, a musel by do ní také zanikat. A jak vůbec vypadá to vznikání do času a v čase? Kam vznikají věci, oblohy a světy? Vždyť nemohou zůstávat uvnitř „arché“ – neměly by se kam vracet. Obsahuje-li v sobě „arché“ všechny světy, je sama také světem, byť zvláštního, zcela odlišného druhu? Je ono vznikání pohybem? A je pohybem „zevnitř“? (Zvenčí nemůže být přece „vytahováno“ a už vůbec nikoli „vystrkáváno“ z „arché“!) To by však pohyb musel být vlastní samotné „arché“! A jak by mohlo z „arché“ vznikat něco živého, kdyby ten život už nějak nebyl v „arché“ dříve? Ale jaký by to byl původní život, kdyby byl bez pohybu a také bez stárnutí? To je zřejmě míněno slovem „nesmrtelnost“, nikoli „bezživotí“. – Pozoruhodná je také myšlenka, že Anaximados vykládá vznikání věcí „tím, že se vylučují protivy věčným pohybem“; to jistě připomíná představy dnešních fyziků, kteří trochu podobně uvažují o „vzniku“ dvojic elektron – pozitron, proton – antiproton apod., stejně jako o jejich vzájemném zániku.
(Písek, 111107-3.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Jestliže přijmeme za svou myšlenku, že všechno skutečné se děje, že svět je dění, a dále, že toto dění spočívá v událostech (pravých i nepravých), pak musíme dříve nebo později dospět k závěru, že každá událost musí nějak začít, proběhnout a posléze skončit. Pokud pravá událost (tj. pravé jsoucno) pojme či zahrne do svého průběhu ještě průběh jiných událostí/jsoucen, můžeme pochopitelně zjišťovat, že leccos z určité události této události předcházelo, podobně jako naopak leccos může ještě pokračovat ve svém běhu i poté, co ona dočasně je v sobě (v sebe) integrující událost již skončila. To však nám nesmí zastřít skutečnost, že každá pravá událost/pravé jsoucno musí jak svůj průběh, tak i eventuelní (ale nejčastěji se vyskytující) dočasnou (a někdy jen relativní) integraci jiných událostných dění sama vykonávat, a to od samého počátku, a až do samého (svého) konce. Ani začátek (počátek), ani konec jsoucna/události tím ovšem není relativizován ani oslaben, neboť vždycky musíme počítat s tím, že nějaké jeho (její) složky či součásti mohou mít svůj vlastní počátek ještě dříve než samo toto jsoucno/událost, stejně jako některé takové složky či součásti mohou přetrvávat ještě i potom, co samo jsoucno/událost již skončilo. Nic z toho, co nějaké události předcházelo, nemůže být považováno za „příčinu“ jejího skutečného počátku (ledaže by vůbec nešlo o svébytnou událost); takže každá skutečná událost/jsoucno počíná tím, že vzniká (stává se skutečností) z „ničeho“. A naprosto analogicky každá taková událost končí v „ničem“ resp. do „ničeho“, a to bez ohledu na to, že z ní ještě nějakou dobu „zůstávají“ nějaké „pozůstatky“, relikty, které do jejího průběhu byly nějak spolu-pojaty, vintegrovány, zapojeny, ale nyní toto zapojení bylo ukončeno, zrušeno (v některých případech mluvíme o tom, že ona proběhnuvší a nyní končící událost/jsoucno se začala „rozkládat“). Tak dospíváme k pochopení, že vše, co yse děje, začíná (vzniká) z „ničeho“, a po té, co proběhne, zase do „ničeho“ zaniká, v „ničem“ končí. A tak si můžeme klást otázku: znamená tato okolnost, že to, co v ničem počíná a do ničeho opět končí, je po celou dobu svého průběhu „ničím“? Každodenní zkušenost bvy nás ovšem usvědčovala z omylu: to, že události/jsoucna mohou na sebe reagovat, mohou na sebe navazovat a dokonce mohou vytvářet (spolu s jinými) jakási složitější, komplikovanější události/jsoucna, z nichž některá mohou být dokonce daleko trvalejší než ta původní, nižší, ale že i ta nejtrvalejší mohou zase vytvářet události/jsoucna ještě komplikovanější (komplexnější), byť méně trvalá – to vše svědčí jednoznačně pro to, že celý obrovský, složitě uspořádaný (i chaotický) svět všech skutečností není žádnou pouhou „nicotou“, i když svůj původ v „nicotě“ nepochybně má a i když vposledu v nicotě jednou (asi) skončí.
(Písek, 140424-1.)

Platón (-427-347)

… Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento.
Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. …
(7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)