Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Pomluvy se obvykle šíří za zády pomlouvaného, tj. v jeho nepřítomnosti (jen ti nejdrzejší pak po jisté přípravě říkají ošklivé pomluvy veřejně. Už staré přísloví praví, že „Absenti fit iniuria“. Snad tomu tak je proto, že se snáze dopouštíme nespravedlnosti v nepřítomnosti toho, o koho jde. Zlovolnost v přítomnosti poškozovaného je sice považována za vrchol nespravedlnosti – právě taková nespravedlnost prý „volá do nebe“. Ale je otázka, zda tu nejde spíš jen o jakousi nápadnost, jíž se každá drzost vyznačuje. Ve skutečnosti však naprostá většina zla je následkem nespravedlností nenápadných, jakoby okrajových, pozornosti unikajících, nespravedlností vůči neznámým a vzdáleným – ale ti jsou přece také „nepřítomní“, tj. nejsou u toho, když k takovým nespravedlnostem dochází. Právě v případě takovýchto nespravedlností je také těžko, ba nemožno ukázat na viníky: vinni jsou všichni, kdo projevili nevšímavost. Nietzsche protestoval proti „lásce k bližnímu“ a podtrhoval význam lásky k těm nejvzdálenějším; bylo to vlastně založeno na nedorozumění. Ježíš přece celý vztah obrátil: na otázku, kdo je „můj bližní“, ve skutečnosti neodpověděl, ale otázku obrátil: komu jsem bližním? A sám příběh milosrdného Samaritána zřetelně ukazuje, že nejde o to, být bližním svým vlastním blízkým, nýbrž těm třeba cizím, zdaleka přišlým, ale přede mnou, před mýma očima postiženým, přepadeným, oloupeným a zraněným. V tom byl důraz na všímavost a pozornost vůči těm, kteří nenáleží mezi „mé bližní“, ale jsou blízko mne. Dnes musíme nepochybně udělat ještě krok dále, totiž k těm, kteří nejsou blízko mne, které nemám prostě před sebou, kteří tedy – v mé perspektivě – nejsou „tu“, nejsou „při-tom-ní“, ale na nichž mi navzdory tomu také má záležet. Pochopitelně se to nesmí stát útěkem před těmi, kteří „přede mnou“ a tedy pro mne „přítomní“ opravdu jsou (tak to je někdy falešně ironizováno). Znamená-li však spravedlnost (a pravda a právo atd.) výzvu pro mne, za jejíž splnění jsou spoluodpověden, pak záběr na ty, jimž jsem já osobně také povinován, nesmí být omezen jen mou perspektivou a tím, kam až dohlédnu. V lidském světě, v „kosmu“ člověka tomu není jinak než ve světě, v kosmu hvězd a hvězdných soustav: někdy se dozvíme to nejdůležitější ne na základě prostého pohledu na hvězdné nebe (byť by nás mohl uvádět k sebehlubším pocitům), nýbrž soustředěním veškeré pozornosti na nějaký nesmírně vzdálený kvazar, jehož bychom si prostým okem nejen nevšimli, ale který uniká i nejbystřejšímu zraku, pokud není náležitě vyzbrojen nejen přístroji, ale také úsilím vztáhnout se co možná k celku. (Písek, 050325-1.)

Anaxagorás (-500-428)

Nejsou od sebe odloučeny věci v jednom světě ani uťaty sekereou, ani teplo od chladna, ani chladno od tepla.
(Zl. B 8 ze Simplikia)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, s. 94.)

Anaxagorás (-500-428)

Když se to takto rozloučilo, je nutno uznati, že všeho není o nic méně ani více – neboť není možno, aby bylo více než všechno -, ale že je všeho stále stejně.
(Zl. B 5 ze Simplikia)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, s. 94.)

Anaxagorás (-500-428)

Viděním nezjevného je zjevné, jak praví Anaxagoras, kterého proto chválí Demokritos.
(Zl. B 21a ze Sexta.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, s. 95.)

Anaxagorás (-500-428)

Anaxagoras říká, že z toho, co se děje, nic se neděje osudem, nýbrž že je to prázdné jméno.
(Zl. A 66 z Alexandra.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, s. 95.)