Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Apollonius of Tyana ()

„In no other manner, I believe, can one exhibit a fitting respect for the Divine being, beyond any other men make sure of being singled out as an object of his favor and good-will, than by refusing to offer to God – whom we termed First, who is One and separate from all, as subordinate to Whom we must recognize all the rest – any victim at all; to Him we must not kindle fire or make promise unto Him of any sensible object whatsoever. For He needs nothing even from beings higher than ourselves. Nor is there any plant or animal which earth sends up or nourishes, to which some pollution is not incident. We should make use in relation to Him solely of the higher speech, I mean of that which issues not by the lips; and from the noblest faculty we possess, and that faculty is intelligence, which needs no organ. On these principles then we ought not on any account to sacrifice to the mighty and supreme God.“
(přepis z internetu: viz C:\a-archiv\aut-svět\Apollonios of Tyana\ )

Emanuel Rádl (1933)

… Opravdu jest říše existencí jedinou říší?
Zkusme být empiričtější a důslednější než Locke sám. Zákony politické prý nepatří do říše věčných existencí; jsou vytvořeny člověkem k jeho praktickým účelům. Podle Locka obdobně neexistuje ani věčná idea tohoto světa, nýbrž tvoříme si ji pro svoji potřebu. Když je tomu tak, /129/ pak mravní idey také „nejsou“, nýbrž jsou zřízením mysli, aby mohla jednat; jsou podobné zákonům politickým; lidé je ustanovují a mimo toto ustanovení neexistují. Proč by však jiné idey než politické a mravní měly být druhu jiného? Všechny idey, tj. všechno to, co si uvědomujeme, je pak jen zřízením mysli; je to prostředek pouhý, abychom mohli myslit a jednat; idey si neuvědomujeme, nýbrž ustanovujeme. Také matematika a logika není pak nám dána (není popisem toho, co jest), nýbrž jsou to nástroje, vyrobené člověkem na ovládnutí skutečnosti. Pak ovšem ani počitky neobstojí jako dané věci i počitky, tj. např. barva zelená, vůně růže, drsný povrch atd. jsou jen konstrukce ducha; nejsou to zjevy, nýbrž jsou prostředky; nejsou nám dány, nýbrž jsou ad hoc sestrojeny. Jaký důvod však máme zastavit se před přírodou a prohlašovat o ní, ta jediná že jest objektivně daná a že nezbývá než ji uznat? Proč bychom nebyli důslední a neprohlásili také přírodu, t.j. prostor, těla v něm rozložená, hvězdy, lidi, společnost, myšlenky lidí za pouhé zřízení mysli? Jako „původně“ nebylo státu (jak učil Hobbes), tak „původně“ nebylo přírody; lidé si ji ustanovili, aby mohli spořádaně jednat, stejně jako si zřídili stát. Tato modrá obloha tedy neexistuje; nemohu se na ni podívat; nemohu ji nikomu ukázat. Duch náš si ustanovuje, zřizuje modrost, klenbu nebes a vzdálenost její k jakýmsi účelům. Zdá se vám toto domyšlení anglického empirismu absurdní? Znázorněme si na příkladě, že je prostší než se zdá. …
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 128-29.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Alkidamas (5. stol. př. Kr.) prý podle jedné ze scholií k Aristotelově rétorice napsal (3478, Zlomky, s. 174): „Bůh dal všem svobodu; nikoho neučinila příroda otrokem.“ Pozoruhodné na tomto citátu (zlomku) je ono dvojí odlišné určení: od boha a od přírody. Svobody se dostává všem, a to od boha; od přírody se každému dostává lecčeho, ale nikomu se od přírody nedostává (údělu) otroctví. Bylo by zajímavé zkoumat podrobněji, jak chápal vztah mezi bohem a přírodou (pochopitelně, kdyby byl k dispozici potřebný text). Musíme se však spokojit alespoň tím, že – jak všechno naznačuje – obojí rozlišoval. Od přírody (FYSEI) není otroctví, ale od přírody není ani svoboda. Naproti tomu od boha je svoboda, nikoli však otroctví; a svoboda je pro všechny, neboť bůh ji dal všem. Otevřena zůstává otázka, zda vše, co je od boha, je vždycky určeno všem; naproti tomu je zcela zřejmé, že příroda přiděluje různým různě: barvu očí nebo vlasů, mohutnost svalů nebo křehké kosti apod. Nicméně pokud jde o otroctví, je to „vynález“ čistě lidský, a nemůže se opírat o nic, co by bylo „od přírody“. To by ovšem mohlo za jiných okolností vést k závěru, že také svoboda je nikoli od přírody, nýbrž pouhý „lidský vynález“. Ale to právě neplatí: bez božského „daru“ by svobody nebylo. Bůh proto není nijak rozpuštěn do všeobecnosti jen proto, že svobodu (a možná řadu dalších atributů) dal všem. (Písek, 051127-1.)