Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Rozsah podmínek pro vznik života je mnohem užší než rozsah podmínek, pro jeho udržování a rozmnožování (a ovšem i pro jeho vývoj). Když už tu život je, pokouší se obsadit i taková místa, kde by býval nikdy nemohl vzniknout. V tom spočívá schopnost adaptace na odlišná prostředí. Taková adaptace není výsledkem změny prostředí, nýbrž má svůj vlastní a na změně prostředí původně nezávislý zdroj. Adaptace je především výsledkem aktivních opatření organismu; taková opatření mohou být úspěšnější nebo méně úspěšná, a také zcela neúspěšná, ale to je výsledkem jejich „ověřování“ v praxi přežití, a v žádném případě to není výsledkem nějakého aktivního „působení“ prostředí (a jeho změn). Téličnost („zacílenost“) takových adaptací nemůže být zpochybňována poukazem na to, že na nižších úrovních není „vědomá“; spíše lze ustavení a další vývoj vědomí považovat za jednu z velmi úspěšných forem adaptace. Neméně neodůvodněné než dogmatické popírání téličnosti je předpokládání nějakého předem „daného“ nebo stanoveného cíle, kterého má být dosaženo. Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že musíme najít způsob pojmového postižení schopnosti pravých jsoucen vymknout se za příznivých okolností nejpravděpodobnějšímu průběhu vlastního dění i reagování na ty či ony podmínky, tj. schopnosti přesahu či překročení typičnosti. Zvnějška se to může velmi často jevit jako náhoda či náhodný omyl (např. „překlep“ přepisu DNA apod.), ale správně to je třeba chápat jako aktivní využití „náhodného“ výskytu okolností. Velmi zřetelně to je vidět na jevu zvaném „mimikry“. Tam jde o využití možnosti vnějšího napodobení něčeho z okolí (ať už k posílení nenápadnosti nebo naopak k posílení odstrašující nápadnosti, atd.), přičemž je však bytostný ráz vlastního života zachován a dokonce jeho zachování je tím posíleno. Všude ve vývoji můžeme rozpoznat nejen drobné úspěchy malých adaptačních kroků, ale také skutečně velké proměny, jež mají povahu „vynálezů“ (byť nikoli vědomě plánovaných). Není to tedy prostředí, nejsou to okolnosti, které jsou zdrojem adaptací nebo dokonce takových „vynálezů“, jež jsou základem vývojových změn k lepšímu a úspěšnějšímu způsobu života, ale je to život, který je schopen využít nahodilostí k tomu, aby úspěšněji přežil (individuálně i nadindividuálně, tedy druhově a rodově atd.) tak, že překročí vlastní „sebedanost“. Vypadá to tak, že život jakoby tápe a slídí po okrajích cest, po nichž se ubírá, a pokouší se využít některých možností, jak uhnout z hlavního směru na nějakou zprvu okrajovou a jakoby vedlejší stezičku. Někdy se to osvědčí, jindy nikoliv; nejrůznější proměny okolí a prostředí tomu někdy mohou napomáhat, ovšem za předpokladu, že život takové možné odbočky „nepřehlédne“ resp. nenechá přejít a zmizet bez vhodného využití. Právě proto je ve vývoji vždy ve hře také mnoho nahodilostí, ale nejdůležitější je vždycky to, zda z toho život svou schopností nejen adaptací, ale také vynálezů dokáže něco vytěžit. (Písek, 050329-3.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Na stránkách Wikipedie najdeme pod hlavičkou „Evoluce“ následující výměr: „Biologická evoluce je dlouhodobý a samovolný proces, v jehož průběhu vznikl z neživé hmoty pozemský život a dále se rozvíjí a diverzifikuje.“ Především tu před sebou máme dva problémy resp. nesnáze: jak můžeme mluvit o „procesu“, tj. souvislém jednom procesu, když jde nepochybně o nesmírně množství jednotlivých a také různých procesů ? Jak můžeme o „průběhu“ tohoto procesu mluvit jako o něčem kontinuálním? A za druhé: odkud vyvozujeme, že život (pozemský život) „vznikl“ z „neživé hmoty“? Proč vůbec máme za to, že život může vzniknout z neživota? – Dále tam nejdeme ještě řadu dalších nesnází: mluví se tam třeba o „přirozeném výběru“ jako o „příčině a hybné cíle evoluce“. Co z toho plyne pro otázku samého vzniku života? Jak může být přirozený výběr příčinou evoluce, když víme, že evoluce se týká jen organismů, tedy života, zatímco v „neživé hmotě“ k žádnému „přirozenému výběru“ nemůže přece docházet? – A pochopitelně další nejasnosti: jak je vůbec možná dlouhodobost vývoje, když jednotlivé organismy mají o mezenou dobu života? Je i ta dlouhodobost „samovolná“? Anebo je podmíněna nějakou aktivitou oněch jednotlivých organismů? Máme-li mít za to, že vývoj je „samovolný“, nemusíme předpokládat, že sám život jednotlivých organismů je také samovolný? A jak se slučují, jak jdou dohromady tyto dvě různé formy „samovolnosti“?
(Písek, 110128-1.)

Apollonius of Tyana ()

„In no other manner, I believe, can one exhibit a fitting respect for the Divine being, beyond any other men make sure of being singled out as an object of his favor and good-will, than by refusing to offer to God – whom we termed First, who is One and separate from all, as subordinate to Whom we must recognize all the rest – any victim at all; to Him we must not kindle fire or make promise unto Him of any sensible object whatsoever. For He needs nothing even from beings higher than ourselves. Nor is there any plant or animal which earth sends up or nourishes, to which some pollution is not incident. We should make use in relation to Him solely of the higher speech, I mean of that which issues not by the lips; and from the noblest faculty we possess, and that faculty is intelligence, which needs no organ. On these principles then we ought not on any account to sacrifice to the mighty and supreme God.“
(přepis z internetu: viz C:\a-archiv\aut-svět\Apollonios of Tyana\ )

Jan Patočka (1942)

... Kritika opanovala pole a tato kritika byla silou nové doby; ne tak silná byla již v tom, co kladla místo starých ideálů. V negativním jde vývoj skokem a v positivním hlemýždími krůčky. ...
(0491, Dvojí rozum a příroda v německém osvícenství, Svazky č. 80, Praha 1942, str. 14.)

Konrad Lorenz (1983)

… Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
Carl M. Feuerbach se ve svém spise „Die Abstammung des Menschen im Lichte der Esoterik“ (Původ člověka ve světle ezoteriky) pokoušel zaníceně a skutečně překrásným jazykem vyvrátit Darwinovu „opičí teorii“: Všechno postupovalo ,improvizovaně‘, bez plánu a bez cíle, nic nebylo předem naprogramováno, ,zvláštní primát člověk‘ v tom nebyl žádnou bohem chtěnou výjimkou! Tak říkajíc bez přípravy, v neřízené svobodné hře improvizujících sil tápe příroda v ne/185/proniknutelné mlze, ,přirozeným výběrem v boji o život‘, naslepo se potulujícími náhodami a mutacemi v příslušných vnějších okolnostech prostředí do nechtěn a nejisté vzdálené budoucnosti.“
Zde je – s cílem dovést Darwinovu teorii o původu druhů ad absurdum – s pozoruhodnou básnickou silou vyjádřeno, co tvořivá evoluce skutečně činí. Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy“! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru? Není to herec, který jen říká slova napsaná velkým básníkem; je to básník sám, který zde hovoří. Není to výkonný hudebník, který reprodukuje skladatelovo dílo; je to sám skladatel, který se nechá unášet fantazií. Vidíme tvořivé výkony, jichž jsou schopni nadaní lidé, jako zvláštní případy celosvětového tvůrčího procesu, oné hry všeho se vším, jíž vzniká něco, co zde nikdy nebylo. Má-li v sobě tvrzení, že člověk je obrazem božím, něco pravdivého, pak se to týká tohoto tvořivého konání.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184-85.)