Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

Považujme filosofickou „fysiku“ (na rozdíl od dnešní fyziky jakožto odborné vědy) za filosofický „obor“ (disciplínu, „vědění“), zabývající se „fysickými věcmi“ (ta fysika = fysické věci); pak můžeme „metafysiku“ chápat jako ten obor (disciplínu) filosofie, který se soustředí na všechno to skutečné, co nemá povahu fysických věcí. To ovšem vůbec nemusí nutně znamenat, že jde o nějaké „vyšší“ skutečnosti (musíme se distancovat od tradičního mylného překladu řecké předpony meta- latinskou předponou super-). Historicky však byla „metafyzika“ (název je ovšem pozdější) ustavena a pěstována po vzoru matematiky (a zvláště geometrie): čísla a rovinné útvary jsou mimo veškerou pochybnost „ne-fysické“ a je třeba je uvažovat „vedle“ těch „fysických“. Ale dnes je zřejmé, že je možno ono „meta-“ chápat ještě jinak, nikoli ne-časově ani nad-časově; totiž chápat „metafysiku“ jako tu „část“ filosofie (ten její „obor“, tu její „sféru zájmu“), která se bude přednostně a soustředěněji věnovat „ne-věcným“, „ne-předmětným“ skutečnostem, a proto může být chápána jako „metafysická“, eventuelně jako – abychom se nemuseli stále jakoby proviňovat proti běžnému pravopisu – metafyzika, ovšem metafyzika nového typu, nového druhu, která je principiálně odlišná od tradiční metafyziky (zejména ode všech metafyzik substančních). Pochopitelně je ono rozdělení filosofie na „fysickou“ a „metafysickou“ jen čímsi pomocným a pouze další výklad uvozujícím; jak stále opakujeme, filosofie může být jen jedna jediná (u každého „pravého“ filosofa; mohou ovšem být také různé filosofie, ale jen u různých filosofů). Ani „fysická“, ani „metafysická“ filosofie se nemohou oddělit a nemohou být pěstovány samostatně. To ovšem úzce souvisí s tím, že ono „vedle“, tedy ono „meta-“, budeme chápat časově, a to v tom smyslu, že ono „nefysické“ zasadíme do budoucnosti (eventuelně v jednotlivých případech do „budosti“) jako „ještě ne“, a budeme je interpretovat jako to, co „může“ a „má“ být uskutečněno, tj. co má „přejít“ přes právě aktuální přítomnost do „bylosti“ (a minulosti), tj. do onoho „už ne“.
(Písek, 101105-2.)

Aristotelés (-708)

Je zřejmo, že zkoumání axiomat náleží jedné vědě, a sice vědě filosofově.
Neboť axiomata platí vůbec o všem, co jest, nikoli jen o některém zvláštním oboru jsoucna s vyloučením ostatních. A každý jich užívá, poněvadž platí o jsoucnu jako o jsoucnu a každý jednotlivý rod je jsoucí. Ovšem po každé se jich užívá jenom potud, pokud jest jich třeba, to jest, pokud sahá obor, pro nějž se podávají důkazy. Z toho důvodu nikdo, ani geometr, ani aritmetik, jehož zkoumání se týče zvláštního oboru, nepokouší se o nich něco říci, zda jsou pravdivé nebo nikoli; pouze někteří fysikové. Dá se však dobře vysvětliti, že tak činili; byli totiž přesvědčeni, jenom oni zkoumají celou přírodu a také jsoucno. Ježto však nad fysika jest ještě někdo výše – vždyť příroda (fysis) jest jenom jedním rodem jsoucna -, přísluší asi uvažovati také o axiómatech tomu, kdo zkoumá obecno a první podstatu. I fysika je druhem moudrosti, ale není moudrostí první. Jestliže se však někteří z těch, kdo pojednávají o pravdě, o to pokoušejí, jak se ty věty mají přijímat, činí tak proto, že nejsou vzděláni v analytice, v nauce o dokazování. Neboť její znalost se pro první filosofii musí předpokládati a nemá se vyhledávat teprve tehdy, když jsme již posluchači první filosofie.
(0176, Metafyzika, př. Ant.Kříž, Praha 1946, str. 130-31.)

Patrick Spät (2012)

... Der ontologische Gegenstandsbereich der Physik musste erweitert werden. Es ist demzufolge auch möglich, dass der ontologische Bereich des Physischen um geistige Eigenschaften erweitert wird – zumal ja unklar ist, wie es ‚im Physischen’ überhaupt aussieht.
Das heißt freilich nicht, dass das Geistige anderen physischen Eigenschaften gleicht.359 Denn das Geistige bildet einen Wirklichkeitsbereich, der unhintergehbar und unvergleichbar ist, weil er auf nichts zu reduzieren und in seinem Wesen einmalig in der Wirklichkeit ist. Überdies ist es als Zweckursache grundsätzlich anderer Natur als die ‚objektiven’ Eigenschaften des Physischen, wie sie von den Naturwissenschaften beschrieben werden. Spin, Masse oder Ladung sind zwar ebenfalls verschieden voneinander, aber sie gehören zur gleichen Kategorie der Existenz: Sie erschöpfen sich in ihren physikalischen Eigenschaften, beispielsweise in ihrer Rolle als Ursache für externe Relationen. Das Geistige hingegen ist immer auch Zweckursache und birgt damit ein Moment der Kreativität und Selbstverursachung.
Das Geistige ist ein Teil der Wirklichkeit, der sich auf nichts reduzieren lässt. Gleichwohl ist das Geistige keine vom Physischen losgelöste Substanz, die für sich bestehen kann, denn der geistige Pol ist fest im Einzelwesen verankert und mit dem physischen Pol verschränkt. Ebenso kann der physische Bereich nicht ohne geistige Wirkkräfte bestehen: Es ist für das Physische essentiell, dass sich die Einzelwesen gegenseitig erfassen. Nicht nur die externen, empirisch beobachtbaren Relationen sind notwendig für die Wirklichkeit: Neben Kräften wie Spin oder Energie gibt es geistige Kräfte. Diese wirken schon auf der fundamentalen Ebene in Form der internen Relationen und halten dadurch die Wirklichkeit in ihren Fugen und bringen sie in eine Ordnung.
... ... ...
(Panpsychismus. Ein Lösungsvorschlag zum Leib-Seele Problem.
Inaugural-Dissertation an der Albert-Ludwigs-Universität Freiburg i.Br., 2010, S. 218-19.)