Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.


<<    <   2 / 25   >    >>
záznamů: 121

Bůh | Nic (a něco)

Mikuláš Kusánský (1401-1464)
Křesťan: Původní název pro Boha pochází od Theoro, vidím. Bůh je totiž pro nás něco takového jako vidění v oblasti barev. Barvu nezjistíš jinak než viděním, a proto, aby mohlo volně zachycovat barvy, nemá ústředí vidění samo žádnou barvu. Z hlediska oblasti barev je tedy vidění spíš nic než něco, protože oblast barev mimo svou oblast žádné bytí nezachycuje, a předpokládá tedy, že všechno, co je, je v jeho oblasti – a tam žádné vidění nenachází. Vidění, které existuje bez barev, je tedy v oblasti barev nepojmenovatelné, protože mu neodpovídá jméno žádné barvy. Vidění však dává každé barvě jméno, protože je rozlišuje. Veškeré pojmenování v oblasti barev tak závisí na vidění, přestože vidění – ačkoli dává všemu jméno – patří, jak jsme zjistili spíše jméno nic než něco. Bůh je tedy v takovém poměru ke všemu jako vidění k neviditelnému světu.
(De Deo abscondito, přel. Jan Sokol, ex: 5879, Pavel Floss, Mikuláš Kusánský, Praha 1977, s. 280.)
vznik lístku: březen 2000

Pohyb | Vědění (věda)

Aristotelés ()
„If, then, there are any entities or substances such as the dialecticians say the Ideas are, there must be something much more scientific than science-itself and something more mobile than movement-itself; for these will be more of the nature of actualities, while science-itself and movement-itself are potencies for these. „Obviously, then, actuality is prior both to potency and to every principle of change.
(tr. Ross)
Jsou-li tedy určitá jsoucna nebo podstaty toho druhu, jak tvrdí dialektikové o ideách, bylo by něco, co by bylo vědoucí v mnohem větší míře než věda o sobě a co by bylo v mnohem větší míře pohybováno než pohyb o sobě. Neboť toto, vědoucí i pohybované, jsou skutečnosti, ono však, věda a pohyby, jsou jejich možnosti.
Je tedy zřejmo, že skutečnost jest dříve než možnost a každý počátek změny.
(0176, Metafysika, překl. Ant.Kříž, Praha 1946, s. 241 – IX, 8; 1050 .)
vznik lístku: září 2000

Klad a zápor

Aristotelés (-706)
Dále, jestliže obecná bezprostřední premisa je počátkem sylogismu a obecná premisa v kladném důkazu je kladná, v záporném záporná, a jestliže kladná premisa je dřívější a známější než záporná – neboť zápor se poznává kladem a klad je dřívější právě tak jako bytí je dříve než nebytí -, tak počátek kladného důkazu je hodnotnější než počátek záporného. Ale důkaz s hodnotnějšími počátky je sám hodnotnější.
(2032, Druhé analytiky, př. A. Kříž, Praha 1962, str. 67 – 27. kapit. – 86 b.)
vznik lístku: leden 2009

Konkrescence (srůstání) | Srůst(ání) | SYMFYSIS (srůstání) | FYSIS

Aristotelés (-708)
Příroda (fysis) v jednom smyslu znamená vznik a vývoj (genesis) věcí, jež se rodí a rostou (ta fyomena), jako kdyby se ve slově „fysis“ samohláska y vyslovovala dlouze. V jiném smyslu se tak nazývá první složka, z níž pochází to, co roste, rozvíjí se, za třetí to, od čeho vychází první pohyb v každé jednotlivé přírodní bytosti jako ta¬kové. Slovesa „růsti“ (fyesthai) se v řeči užívá o všem, co se zvětšuje skrze jiné tím, že se ho dotýká a s ním srůstá nebo k němu přirůstá, jako je tomu u zárodku. Mezi srůstem (symfysis) a dotykem je však rozdíl; ne¬boť tu kromě dotyku nemusí býti nic jiného, ale u věcí, jež jsou srostlé, jest ještě něco jednotného, co je v obou totožné; a to právě působí, že místo aby se dotýkaly, spolu srůstají a jsou jedno co do nepřetržitosti a koli¬kosti, ale ne co do jakosti. Za čtvrté se slovem „fysis“ nazývá první, z čeho buď jest nebo se vyvíjí přírodní věc a jež jest neutvářené a nemůže se z vlastní moci mě¬niti; tak se na příklad u sochy a u kovových nářadí užívá slova „fysis“ o kovu, u dřevěných o dřevu. A podobně je tomu i u ostatních věcí. Neboť každá ta látka jest a trvá proto, že se zachovává první látka. Neboť v tomto smyslu se mluví také o „fysis“ prvků přírodních věcí, čímž jedni míní oheň, druzí zemi, jiní zase vzduch, jiní vodu nebo něco jiného takového, a konečně jedni jenom některé z nich, druzí všechny dohromady. Slovem „fy¬sis“ se ještě v jiném smyslu nazývá podstata (úsiá) věcí přirozeně jsoucích; tak toho slova užívají na příklad ti, kdo míní, že první složení prvků jest fysis, anebo jak Empedokles praví:
„U věcí jsoucích není, čemu se říkává fysis,
ale je toliko směs a opět pak rozklad té směsi.
Fysis – toť je pro to jen slovo, jež vymyslil člověk.“
Proto také říkáme o tom, co přirozeně, od přírody (fysei) jest nebo vzniká, i když je tu již to, z čeho se při¬rozeně vyvíjí nebo jest, že ještě nemá své přirozenosti (fysis), nemá-li svůj tvar a podobu.
Přirozeně tedy jest celek složený z nich obou, jako na příklad živočichové a jejich části; přirozeností však jest jednak první látka – a to v dvojím smyslu, buď první pro tuto určitou věc, anebo první prostě, jako na příklad pro práce z kovu jest kov první, ale první prostě jest snad voda, jestliže vše, co se dá taviti, jest voda -, a jednak tvar a podstata, a to jest účel a cíl vzniku a vý¬voje. V přeneseném smyslu se pak označení „fysis“ užívá také vůbec o každé podstatě, protože fysis jest druh pod¬staty.
Podle toho tedy, co bylo řečeno, znamená fysis v prvním a vlastním smyslu podstatu toho, co v sobě jako takovém má počátek pohybu; neboť látka se na¬zývá fysis proto, že v sebe přijímá jeho působnost, a vznikání a růst proto, že jsou to pohyby, jež od něho vy¬cházejí. A tento počátek pohybu v přírodních věcech jest nějak obsažen buď v možnosti nebo ve skutečnosti.
(0176, Metafyzika, př. Ant.Kříž, Praha 1946, str. 130-31.)
vznik lístku: únor 2007

Bůh a svět

Ladislav Hejdánek (2008)
Hromádka formuloval své principiální pojetí vztahu Stvořitele ke stvoření v roce 1931 (0668, s. 31) následovně (konkrétně v případě člověka): „Ale k Bohu samému se může člověk přiblížit pouze tenkráte, když Bůh sám se přiblíží k němu a postaví ho před naléhavé, neopakovatelné rozhodnutí.“ (Ostatně viz i širší kontext.) V tom je především zřetelně vidět odvrat od Aristotela (a Tomáše), totiž že stvoření nemá svůj cíl a konec ve Stvořiteli, tedy v Bohu, nýbrž že se Bůh „přibližuje“ ke stvoření ve výzvách (já bych dodal: nepředmětných), na které to které stvoření má nějak aktivně odpovědět, reagovat, a to právě ve smyslu oněch výzev, které míří nikoli k Bohu, ale od Boha jinam, kupředu, k „nápravě“ toho, co tu už je, ale zejména k něčemu novému, co tu ještě není. Stvoření tedy je v pohybu a zároveň má být v pohybu. Ten pohyb někam směřuje, ale zároveň někam má směřovat. A to obojí nebývá, není v souhlasu, ale v napětí. Mezi tím, jak se svět (stvoření) pohybuje a mění, a tím, jak se pohybovat a měnit má, je napětí. Právě proto zdůrazňuje Hromádka, že „Do takového naléhavého postavení před Bohem se nedostaneme pozorováním světa, ani úvahami o světě a životě, ani obecnými mravními ideami a normami.“ (dtto). To je sice oprávněný důraz, ale nepostihuje to náležitě skutečnou situaci a situovanost ať už člověka, ať už – v mém kosmologickém pojetí – subjekt vůbec (chápaný asi ve smyslu „přirozené jednotky“ Teilharda de Chardin). Je sice pravda, že poznáváním světa v jeho danosti nelze dopět k poznání toho, jak má svět vypadat, ale na druhé straně platí se stejnou vahou, že nemohu poznat, jak má svět vypadat, pokud jsem nepoznal, jaká je jeho daná podoba. A pak tu je ještě druhé věc, možná ještě důležitější, protože má značnou důležitost pro samo poznávání daností. Ty totiž nemohu sice správně poznat z nesprávné perspektivy, a tu správnou perspektivu mi může poskytnout jen mé naslouchání a má otevřenost vůči tomu, jak svět vypadat má (tedy díky jakési „vnímavosti“ vůči oněm nepředmětným výzvám), ale vždy musí pamatovat na to, že svět i ve svém daném stavu a ve své dané podobě na sobě a v sobě nese stopy toho, jak lidé (resp. obecně subjekty všech úrovní) až dosud, tj. v minulosti, na ony nepředmětné výzvy reagovaly. A právě těmto stopám, musím „přijít na stopu“, musím je rozpoznat a zhodnotit, nakolik byly vskutku „odpovědné“, tj. nakolik oněm výzvám „odpovídaly“, nakolik je přeslechly, nakolik jim neporozuměly, tj. špatně je pochopily, a – pokud je i vcelku správně pochopily – nakolik dokázaly nebo nedokázaly dostát tomu, čím byly osloveny a inspirovány.
(Písek, 080301-3.)
vznik lístku: březen 2008