Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Experiment ve vědách (přírodních) je cílené provedení určitých aktivit, co nejlépe promyšlených, a to tak, abychom co nejpřesněji věděli, co děláme a jak to děláme. A přitom napjatě očekáváme, co „to“ udělá, aniž jsme to mohli předem odhadnout (natož předem určit); proto onen experiment právě provádíme, abychom to zjistili. Proto je třeba od experimentu přísně odlišit pouhý pokus o něco, který se může zdařit, ale také nemusí. Ale i když se zdaří, nemusíme ještě vědět, v čem ten zdar spočívá; abychom tomu lépe porozuměli, musíme něco podobného provádět víckrát (a s malými obměnami – to už se začíná experimentu blížit). Naproti tomu tzv. experimentování ve sféře umění je opuštění některého z pravidel, jež se zrodila a upevnila v jisté tradici (jde tedy o jisté uvolnění tradice, které se však liší od pouhé entropické tendence tím, že vedle jistého uvolnění tu je naopak zase jakési vytvoření a upevnění nových pravidel, zpravidla náročnějších, než byla ta opuštěná). Zatímco ve vědě úspěch experimentu spočívá v novém poznatku, úspěch experimentu v umění spočívá v tom, jak na výsledek budou reagovat jiní, jednak jiní umělci, zejména však posluchači, diváci, zkrátka umělecká „veřejnost“, umělecký svět vůbec. – Od obojího uvedeného typu „experimentování“ se však ještě významně liší experiment ve filosofii (viz tam).
(Písek, 121123-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Ve filosofii je „experiment“ čímsi mimořádně důsažným, s filosofováním nerozlučně, takřka bytostně spjatým. Každá (nová) filosofická myšlenka vlastně takovým experimentem je resp. jako takový experiment začíná. Ovšem aby bylo možno určitý myšlenkový pokus označit jako filosofický, je k tomu zapotřebí určitých myšlenkových předpokladů, zejména pak užití pojmů a pojmovosti. Tak třeba aby měla filosofický smysl věta, že všechno je voda (nebo vzduch atd.), je zapotřebí „experimentálně“ myslet (a tedy začít pojmově vypracovávat) myšlenku arché. Bez toho by se onen výrok, že všechno je voda, musel jevit jako banálně nesmyslný. Experimentálnost filosofického tázání po arché tedy nespočívá ve vymýšlení, zda jde spíše o vodu než o vzduch (či dokonce oheň), nýbrž v nasuzování a dalším detailním upřesňování pojmu arché (a třeba aniž by pojmenování samo předcházelo). Když Aristotelés zdůrazní, že každá změna musí probíhat na „něčem“, tj. na nějakém substrátu, který se nemění (resp. který není součástí oné změny), je to určitý myšlenkový, pojmový rozvrh, který pak může být domýšlen a eventuelně opraven, případně ovšem také zavržen. Výsledek není zřejmý ihned, ale může (a dokonce musí) být vždy znovu zjišťována jeho nosnost v nových kontextech, takže jen ve výjimečných případech je možno jej s jistotou prohlásit za nikam nevedoucí, nesprávně rozvržený nebo přímo mylný.
(Písek, 121123-2.)