Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jiří Němec (1980)

Fenomenologická metoda je popis fenoménů, ale ty skutečně zajímavé fenomény neleží na dlani. Lze je nahlédnout, ale ne hned; většinou se napřed musíme zbavit brýlí, které nám je zkreslují. Takovými zkreslujícími brýlemi jsou také běžně používané pojmy „prostor“ a „čas“. Totiž prostor jako „prázdná nádoba“ a čas jako „plynoucí řeka“. Že v tom moderní fyzika dělá paseku, ještě nemusí znamenat krizi identity – třeba je to jenom krize pseudoidentit. „Prázdná nádoba“ není ani metaforou prostoru, protože už prostor předpokládá. Původní prostor je prosté „být u“ v jednotlivých svých způsobech (modalitách) – tj. tělesně (včetně smyslového kontaktu distančního – sluchem, zrakem), fantazijně, vzpomínkově, myšlenkově, touhou... a to celé hned nadvakrát (bděle, snově). Teprve na tomto základě (a nikdy bez něj) jsou možné různé abstraktní fyzikální prostory jako systémy souřadnic s různou strukturou (homogenní, nehomogenní apod.). Podobně i čas je původně jednotou přítomnosti, minulosti a budoucnosti, která tedy „neplyne“, ale zůstává stále stejná („stojí“). Fyzikální čas jako souřadnice „t“ je abstrakcí z abstrakce. Totiž z abstraktní představy šňůry po sobě jdoucích teď – teď – teď atd. Každé konkrétní teď není jen přítomné, ale má v sobě minulost a budoucnost jako přinejmenším možné „směry pozornosti“ (horizonty). Naše identita není dána identitou momentálního obsahu našeho časového „vědomí“ nebo jeho hypotetického „hmotného podkladu“, ale identitou oné svrchu zmíněné časové jednoty. Jestliže ovšem člověk na tuto jednotu a její požadavky „zapomene“ a vloží se výlučně třeba do jedné z časových dimenzí, pak svou identitu deformuje. To ovšem převážně dělá, takže identita je vzácná. Ale s identitou je to ještě jinak divný. Například: ty jsi „nepřítomen“... Ovšem jen „tělesně“ a i to je sporné, protože tvé „chybění“ tě „zpřítomňuje“. To „chybění“ je bezprostředně spojeno se steskem, ale smysluplnost tvého „chybění“ to naplňuje jakýmsi pocitem opačným..., takže kde je tady nějaká solidní pocitová identita? Je to reálný žitý paradox. Paradox (nikoli dialektika, která ho likviduje) je jediná filozofická „metoda“. Řekněme to trochu žurnalisticky: paradox naplňuje identitu konkrétním obsahem... Ojojoj, jak by bylo dobrý si pokecat...
Z jiného soudku: k té větší „dojímavosti“ např. filmů v televizi... Lze to vysvětlit jistou – učeně řečeno – „regresí“. Situace nesporné zvýšené závislosti evokuje v nás tu životní fázi, kdy jsme byli „legitimně“ závislí – a dětství je přece také období výrazně emocionální.
(ex www: 121 – Jiří Němec: Fenomenologická metoda)
Text Fenomenologická metoda i následující ediční poznámka jsou převzaty z příležitostného tisku, který po smrti Jiřího Němce připravili pracovníci Centra pro teoretická studia.
[Ediční poznámka: Těchto několik lístků z archivu Ivana M. Havla psal Jiří Němec v září 1980 jako podklad pro dopis Ivana M. Havla bratrovi do vězení v Heřmanicích (dopis č. 25, datovaný 13. 10. 1980). Václav Havel v dopise 27. 10. 1980 (dopis č. 52, v Sebraných spisech svazek Dopisy Olze, str. 181–184 .]

Aristotelés (-706)

Z našich dřívějších úvah, v nichž jsme vyložili názory jiných filosofů o počátcích, vyplývalo, že moudrost jest věděním o počátcích. Přitom se však může vyskytnouti otázka, zda se má moudrost pokládat za jedinou vědu, či obsahuje-li mnoho věd. Je-li třeba pokládati ji za vědu jedinou, jest nutno poznamenat, že jedna věda týká se vždy protiv. Ale počátky nejsou si navzájem protivné. Není-li však vědou jedinou, jaký ráz musí míti vědy, jež obsahuje?
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 268.)

Aristotelés ()

This is why Plato, in the Timaeus, identifies ´matter´ and ´room´, because ´room´ and ´the receptive-of determination´ are one and the same thing. His account of the ´receptive´ differs in the Timaeus and in what are known as his Unwritten Teachings, but he is consistent in asserting the identity of ´place´ and ´room´. Thus, whereas everyone asserts the reality of ´place´, only Plato has so much as attempted to tell us what it is.b
(Physics IV, 2, 209b 14)
- – - – - – -
b Aristotle too identifies ´place´ and ´room´ (cf. Introduction to this Book, p. 272), but Aristotle assimilates them /289/ both to the surface-continent, and Plato to the intramural dimensionally. See Plato, Tim. 52 A and Archer Hind, ad loc.
(xxxx, Physics, Cambridge, Mass. + London 1980, p. 289.)

Aristotelés (-706)

Je-li tedy život sám o sobě dobrý a žádoucí, a když si pak vidoucí uvědomí, že vidí, slyšící, že slyší, jdoucí, že jde a když máme i pro všechny ostatní činnosti vědomí, že jsme činní, takže vnímáme, že vnímáme, a myslíme, že myslíme, je to pro nás známka, že jsme.
(Etika Nikomachova, Praha 19nn, str. – IX.9., 1170a25 a násl.)