Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-706)

... Podmětem jest to, o čem se vypovídá ostatní, kdežto sám se již nevypovídá o jiném. Ten tedy musíme vymeziti nejdříve; neboť se zdá, že podstatou je především první podmět.
Za takový se v jednom smyslu označuje látka, v druhém tvar a za třetí to, co je z obou složeno. ...
Tak bylo v obryse řečeno, co asi jest podstata; jest to, co se nevypovídá o podmětu, nýbrž o čem se vypovídá jiné. ...
Z 1. 1028a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 176.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Aristotelés vyjádřil trefně důvod, proč je třeba znát myšlení jiných filosofů, zejména také starších (on ovšem ještě neměl představu, co to znamená po dvou a půl tisících let): nejde podle něho jen o znalosti, ale „jest třeba uvažovat předně o tvrzení jiných filosofů, abychom nepodlehli týmž omylům, jsou-li nějak nesprávná“ (Met. XIII, 1, 1076a). Tedy je třeba je nejen znát, ale kriticky posuzovat, zda jsou správná či správná. Ale pokud v nich najdeme něco, co si myslíme i my, netřeba se tomu nějak vyhýbat („jestliže v našem a v jejich učení jest něco společného, abychom se nehoršili nad tím, že je nezastáváme sami“). Zvláštní je Aristotelův dodatek: „stačí, i když se podaří říci lépe jen něco, něco ne hůře“; Křížův překlad „říci něco“ věc zužuje – nejde o rétoriku, máme-li uvažovat o správnosti či nesprávnosti – platí to o způsobu, jak věc myslíme, ne pouze, jak to jazykově vyjádříme, vyslovíme. Máme se pokusit myslet alespoň něco lépe než ti druzí, zejména než ti starší; ale znalost jejich učení (tedy jak myšlení, tak jejich formulací) nám má sloužit k tomu, abychom nebyli horší než oni tam, kde naše myšlení je shodné s jejich anebo se mu hodně podobá. (Písek, 030814-1.)

Aristotelés (-706)

Částí (meros) se nazývá jednak to, v co se nějak dá rozložit kolikost; neboť to, co bylo odděleno od něčeho kolikostního jako takového, nazývá se vždy jeho částí, na příklad dvě jsou v jistém smyslu částí tří. Jinak se tak nazývá jenom to, co je měřítkem pro to, co je kolikostní; dvě jsou tedy v jistém smyslu částí tří, v jistém smyslu nikoli. Dále se částí nazývá to, v co se dá rozložiti tvar, při čemž se však nehledí ke kolikosti, a tak se říká, že druhy jsou částí rodu. Dále to, v co se něco rozkládá nebo z čeho se skládá celek nebo tvar anebo jeho nositel, na příklad částí kovové koule nebo kovové krychle jest kov, tj. látka, v níž jest tvar; také úhel jest částí. Konečně částí celku jsou také znaky v pojmu, označujícím jednotlivou věc, a tak také rod se nazývá částí druhu, jinak však druh jest částí rodu.
Δ 26. 1023b
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 158-59.)

Aristotelés (-384-324)

Poněvadž je tomu tak, a naopak kdyby tomu tak nebylo, muselo by všechno vzniknouti z noci a ze „všeho dohromady“ a z nejsoucna, dají se tedy asi řešiti nesnáze, o něž tu jde, i jest skutečně něco, co se ustavičně pohybuje v neustálém pohybu, a to v pohybu kruhovém. Vysvítá to nejen z rozumové úvahy, nýbrž i z pozorované skutečnosti. A tak první nebe jest asi věčné.
Proto jest také něco, co pohybuje. Ježto však pohybované a pohybující zároveň jest ve středu, jest tedy něco, co pohybuje, aniž jest pohybováno, a co jest věčné, podstata a skutečná činnost zároveň.
Tím způsobem však pohybuje předmět žádostivosti a předmět myšlení, aniž jest pohybován. První předmět žádostivosti a první předmět myšlení jsou však totožné. Neboť předmětem žádání jest to, co se zdá dobrým, /310/, prvním předmětem, chtění jest však to, co dobré jest. K něčemu směřujeme proto, že se nám zdá, že je to dobré, spíše než naopak, že by něco bylo dobré proto, že k tomu směřujeme a po tom toužíme. Počátkem jest však myšlení.
Rozum, myslící duch jest však pohybován předmětem myšlen. Předmětem myšlení jest řada protiv o sobě a v ní jest podstata první, a to opět jednoduchá a skutečná. Jedno a jednoduché však není totéž; neboť jedno znamená míru, jednoduché však určité chování.
V téže řadě však právě jest také dobré a žádoucí o sobě; a první jest vždy nejlepší nebo obdobou nejlepšího. Že však účel náleží do oblasti toho, co nen pohybováno, ukazuje rozdělení. Neboť účel jest účelem něčeho a účelem pro něco, z nichž jedno již jest, druhé ještě není. Účel však pohybuje jako předmět lásky a tím, co je tak pohybováno, pohybuje dále ostatním.
(0176, Metafysika, přel. A.Kříž, Praha 1946, str. 309-10.)

Aristotelés (-706)

Co se však týče čísel, mohlo by se zkoumání zaměřiti také na otázku, jak se máme přesvědčit o jejich skutečné jsoucnosti. Pro toho, kdo uznává ideje a čísla chápe v tomto smyslu, má v nich důvod pro jsoucnost věcí, pokud každé číslo jest nějakou ideou a pokud idea, ať tak /363/ nebo onak, jest příčinou jsoucnosti jiných věcí. Připusťme třebas, že tomu tak jest. Ale ten, kdo tak nemyslí, protože vidí obtíže v učení o ideách, i nepohlíží takto na čísla, uznává však číslo matematické, otáže se, kde je pak důkaz pro to, že taková čísla skutečně jsou a v čem jsou ostatním věcem prospěšná. Původce názoru, že číslo skutečně jest, nepojímá je vůbec jako číslo něčeho, nýbrž pokládá je spíše za samostatnou podstatu, ani se mu nejeví jako příčina; neboť všechny aritmetické věty (= theórémata), jak bylo řečeno, vztahují se k předmětům vnímatelným.
(0276, Metafysika, pře. A. Kříž, Praha 1946, str. 362-63; Met XIV, 2, 1090a 14.)