Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Aristotelés ()

„If, then, there are any entities or substances such as the dialecticians say the Ideas are, there must be something much more scientific than science-itself and something more mobile than movement-itself; for these will be more of the nature of actualities, while science-itself and movement-itself are potencies for these. „Obviously, then, actuality is prior both to potency and to every principle of change.
(tr. Ross)
Jsou-li tedy určitá jsoucna nebo podstaty toho druhu, jak tvrdí dialektikové o ideách, bylo by něco, co by bylo vědoucí v mnohem větší míře než věda o sobě a co by bylo v mnohem větší míře pohybováno než pohyb o sobě. Neboť toto, vědoucí i pohybované, jsou skutečnosti, ono však, věda a pohyby, jsou jejich možnosti.
Je tedy zřejmo, že skutečnost jest dříve než možnost a každý počátek změny.
(0176, Metafysika, překl. Ant.Kříž, Praha 1946, s. 241 – IX, 8; 1050 .)

Aristotelés (-706)

Dále, jestliže obecná bezprostřední premisa je počátkem sylogismu a obecná premisa v kladném důkazu je kladná, v záporném záporná, a jestliže kladná premisa je dřívější a známější než záporná – neboť zápor se poznává kladem a klad je dřívější právě tak jako bytí je dříve než nebytí -, tak počátek kladného důkazu je hodnotnější než počátek záporného. Ale důkaz s hodnotnějšími počátky je sám hodnotnější.
(2032, Druhé analytiky, př. A. Kříž, Praha 1962, str. 67 – 27. kapit. – 86 b.)

Aristotelés (-708)

Příroda (fysis) v jednom smyslu znamená vznik a vývoj (genesis) věcí, jež se rodí a rostou (ta fyomena), jako kdyby se ve slově „fysis“ samohláska y vyslovovala dlouze. V jiném smyslu se tak nazývá první složka, z níž pochází to, co roste, rozvíjí se, za třetí to, od čeho vychází první pohyb v každé jednotlivé přírodní bytosti jako ta¬kové. Slovesa „růsti“ (fyesthai) se v řeči užívá o všem, co se zvětšuje skrze jiné tím, že se ho dotýká a s ním srůstá nebo k němu přirůstá, jako je tomu u zárodku. Mezi srůstem (symfysis) a dotykem je však rozdíl; ne¬boť tu kromě dotyku nemusí býti nic jiného, ale u věcí, jež jsou srostlé, jest ještě něco jednotného, co je v obou totožné; a to právě působí, že místo aby se dotýkaly, spolu srůstají a jsou jedno co do nepřetržitosti a koli¬kosti, ale ne co do jakosti. Za čtvrté se slovem „fysis“ nazývá první, z čeho buď jest nebo se vyvíjí přírodní věc a jež jest neutvářené a nemůže se z vlastní moci mě¬niti; tak se na příklad u sochy a u kovových nářadí užívá slova „fysis“ o kovu, u dřevěných o dřevu. A podobně je tomu i u ostatních věcí. Neboť každá ta látka jest a trvá proto, že se zachovává první látka. Neboť v tomto smyslu se mluví také o „fysis“ prvků přírodních věcí, čímž jedni míní oheň, druzí zemi, jiní zase vzduch, jiní vodu nebo něco jiného takového, a konečně jedni jenom některé z nich, druzí všechny dohromady. Slovem „fy¬sis“ se ještě v jiném smyslu nazývá podstata (úsiá) věcí přirozeně jsoucích; tak toho slova užívají na příklad ti, kdo míní, že první složení prvků jest fysis, anebo jak Empedokles praví:
„U věcí jsoucích není, čemu se říkává fysis,
ale je toliko směs a opět pak rozklad té směsi.
Fysis – toť je pro to jen slovo, jež vymyslil člověk.“
Proto také říkáme o tom, co přirozeně, od přírody (fysei) jest nebo vzniká, i když je tu již to, z čeho se při¬rozeně vyvíjí nebo jest, že ještě nemá své přirozenosti (fysis), nemá-li svůj tvar a podobu.
Přirozeně tedy jest celek složený z nich obou, jako na příklad živočichové a jejich části; přirozeností však jest jednak první látka – a to v dvojím smyslu, buď první pro tuto určitou věc, anebo první prostě, jako na příklad pro práce z kovu jest kov první, ale první prostě jest snad voda, jestliže vše, co se dá taviti, jest voda -, a jednak tvar a podstata, a to jest účel a cíl vzniku a vý¬voje. V přeneseném smyslu se pak označení „fysis“ užívá také vůbec o každé podstatě, protože fysis jest druh pod¬staty.
Podle toho tedy, co bylo řečeno, znamená fysis v prvním a vlastním smyslu podstatu toho, co v sobě jako takovém má počátek pohybu; neboť látka se na¬zývá fysis proto, že v sebe přijímá jeho působnost, a vznikání a růst proto, že jsou to pohyby, jež od něho vy¬cházejí. A tento počátek pohybu v přírodních věcech jest nějak obsažen buď v možnosti nebo ve skutečnosti.
(0176, Metafyzika, př. Ant.Kříž, Praha 1946, str. 130-31.)

Nakolik se fyzika může i do budoucna opírat o matematiku?
Fyzika, jak ji známe, se zásadně ve všech svých teoriích opírá o matematiku. Co v této věci znamená akcent na nepředmětnost? Bude se do budoucna muset fyzika obejít bez matematiky? Nebo alespoň nějaká část fyziky? Anebo bude potřeba vymyslet a vybudovat nějakou nepředmětnou matematiku? A co by to bylo? Anebo bude matematika navždy pracovat předmětným způsobem, přičemž budeme muset vždycky dávat pozor na to, jak její předmětná schémata aplikujeme? V textu je naznačeno, že pojmové myšlení nemusí být nutně vázáno na předměty; platí to i pro matematické myšlení?
Body k odpovědi:
1. Co to znamená, že se „opírá“ – a že „zásadně“? Fyzika budovaná pouze na matematice (když zaměním to „buduje“) by nebyla fyzikou (a vlastně by nebyla možná). Teorie „superstrun“ (zatím diskutovaná) je prý pouze matematická, a fyzikální interpretace (opět zatím) není k dispozici. To však mutatis mutandis platilo i pro starší „teorie“, i když nebyly původně vynalezeny čistě matematicky. Matematika je tedy určitý druh „jazyka“, kterým se dá vyjádřit velmi mnoho z určitých oblastí „reality“. Ovšem matematik si může vymyslet leccos, co se na „realitu“ aplikovat nedá (něco z toho se však tu a tam může někdy později hodit). Stručně uzavřeno: matematik pracuje s „umělými“, říj. „konstruovanými“ předměty a předmětnými souvislosti, ale zároveň se může „nepředmětně“ (teď v jiném než mém smyslu) vztahovat i k předmětné skutečnosti reálné (přičemž sama není s to kontrolovat, zda to, k čemu se takto vztahuje, se vztahuje k realitě našeho univerza nebo ne). V tom se matematika podobá filosofii, která si v zásadě také může vymýšlet nějaké „své světy“, jež nemají s „reálnou skutečnosti“ mnoho společného (eventuelně téměř „nic“ – pak záleží na tom, zda to „nic“ budeme považovat za součást skutečnosti nebo ne, a v jakém smyslu).
2. Je tedy třeba si postavit otázku, jakým způsobem je vůbec možné, aby fyzika zkoušela aplikovat nějaké matematické „teorie“ (koncepce atd.) v rámci oblasti, k níž sama matematika (přesněji ovšem matematici, ale zůstaneme u oboru) principiálně nemá přístup. To znamená otázku, co to je ta FYSIS, která sama není ani číslo, ani není číselně kvantifikovatelná, ani nějakým, geometrickým schématem postižitelná? Fundamentálním rozdílem mezi „předměty“ matematickými (čísly, geometrickými nebo stereometrickými obrazci a útvary – pochopitelně i multidimensionálními atd.) a „předměty“, jimiž se zabývá „fyzika, jak ji známe“, je dějovost a časovost. Kvantifikace a matematizace je ovšem možná i tady, ale dějovost a časovost nemůže být ani popřena, ani jako taková uchopena (děj musí být rozkouskován, čas změněn na sérii „bodů“ v nichž se nic neděje (Zénón) nebo je „kvantován“, aby se tomu mohlo zabránit. Atd. Takže závěr: fyzika se ani v budoucnosti nebude muset (dokonce ani moci) obejít bez matematiky, ale svou hypertrofovanou posedlost kvantifikacemi a matematizací bude muset začít vyrovnávat pěstováním konceptů, metod a nové formy „vědeckosti“, kterou nechala politováníhodným způsobem atrofovat. Taková „nová fyzika“ se bude muset nově a jinak zabývat takovými problémy, jako je „čas“ (event. různé druhy času), dění (nejen pozorováním „změn“ a jejich kvantifikujícím „popisem“), akce a re-akce, tedy reaktibilita a její úrovně i „prahy“ atd. (další bude zmíněno později, protože i na to se tážete).
3. Nikdy bych nechtěl odsuzovat ani matematiku (vždyť to je můj původní obor!), ani žádnou jinou disciplínu k nějakému „navždy“ (filosofové jsou na to bytostně alergičtí, protože to příliš často slýchali ze strany theologů: „pouhý lidský rozum“, který má své nepřekročitelné hranice, apod.). Vždy ze zkušenosti je velmi dobře známo, že kdekoli nějaká velká koncepce přestane fungovat, je dříve nebo později nasazeno obrovské úsilí, aby byla vybudována nová a lepší. Takže samozřejmě i matematikové si budou muset osvojit stále větší a lepší dovednosti, s jakými budou myšlenkově pracovat se svými nesčetnými nepředmětnými konotacemi, jakmile si nechají říci a dojít, že už teď mají v jejich myšlení obrovskou důležitost, kterou si však nikdo dost nepřipouští a proto ji ani koordinovat nemůže.
(Otázky a odpovědi k setkání s Ariány 4. 7. 08 – č. 2,3.)
(Písek, 080703)