Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés ()

Někteří jsou proto toho mínění, že není vůbec žádné vědění, ježto je třeba vědět první premisy, kdežto druzí míní, že sice vědění jest, ale také, že pro všechno je možný důkaz. Z těch mínění není ani jedno, ani druhé pravdivé, ani nutné. ... /33/ ...
...
My však tvrdíme, že ne každé vědění lze dokázat, nýbrž že vědění bezprostředních počátků je nedokazatelné. A je zřejmo, že tomu tak nutně jest. Je-li totiž nutno vědět dřívější, tedy to, z čeho vychází důkaz, a je-li dále nutné zastavit se jednou u bezprostředního, je to nutně nedokazatelné. To je tedy náš názor a tvrdíme, že je nejen vědění, nýbrž nějaká prvopočáteční základna vědění, kterou poznáváme termíny.
...
(2032, Druhé analytiky, přel. A. Kříž etc., Praha 1962, str. 32-33 – 3, 72 b)

Fritjof Capra (1982)

Jak jsem ukázal v 10. kapitole, Bohmovým východiskem je představa „souvislé celistvosti“ a za hlavní aspekt této celistvosti považuje nelokální spojení, které ilustruje EPR experiment. Nelokální spojení se tu jeví jako zdroj statistického charakteru zákonů kvantové fyziky. Bohm však chce jít za hranice pravděpodobnosti a zkoumat řád, který je podle něho vlastní kosmické síti vztahů na hlubší skryté úrovni. Nazývá ho řádem implikátním čili „svinutým“. Tento řád vykazuje novou kvalitu („svinutí“), vzájemná spjatost celku tu už nemá nic společného s umístěním v prostoru a v čase.
Bohm používá jako analogii implikátního řádu hologram, protože v určitém smyslu každá jeho část obsahuje celek. Pokud se osvětlí kterákoli část hologramu, zrekonstruuje se tím celý obraz, i když je na něm méně detailů než na obraz získaném z hologramu úplného. Podle Bohmova názoru je skutečný svět strukturovaný podle takových principů, kde je celek zahrnut v každé části.
(Tao fyziky I., Praha 2003, doslov k 2. vyd., str. 312.)

Aristotelés (-384-322)

..., tak i jsoucno jako jsoucno má své zvláštní určení; a v tom je úkol filosofa, aby vyzkoumal pravdu.
Je to vidět již v tom, že dialektikové a sofisté tváří se jako filosof. Sofistika jest totiž jenom zdánlivou moudrostí a dialektikové rozmlouvají o všem; všemu společné jest však jsoucno. Rozmlouvají však o něm zřejmě proto, že je to vlastní předmět filosofie. Sofistika a dialektika se opravdu pohybuje v téže oblasti jako filosofie, ale filosofie se od dialektiky liší způsobem své působnosti, od sofistiky cílem života, jejž záměrně sleduje. Dialek/101/tika se totiž pouze cvičí na tom, co filosofie poznává, a sofistika pěstuje moudrost pro zdání, nikoli pro skutečnou moudrost.
(0176, Metafyzika, Praha 1946, str. 100-01 – IV, 1004b.)

Aristotelés (-384-322)

Jest však vůbec něco zvláštního chtít rozhodovat o pravdě ze zjevu, že se věci vezdejší mění a nikdy netrvají v témž stavu. Neboť pravdu je třeba hleděti si získat z toho, co se chová stále stejně a co nepodléhá žádné změně. Takového druhu jsou nebeská tělesa. Ta se totiž nejeví hned tak, hned jinak, nýbrž jsou stále tatáž a nemají nic společného se změnou.
(0176, Metafyzika, Praha 1946, str. 100-01 – IV, 1004b.)

Aristotelés (-384-322)

Neboť téměř všem, kdo se zabývají zkoumáním přírody, jest společné učení, že nic nevzniká z toho, co není, nýbrž že všechno vzniká z něčeho jsoucího. Ježto tedy nebílé vzniká z dokonale bílého, a vůbec ne z nebílého, potom však, stalo-li se něco nebílým, vznikalo by to, co se stává nebílým, z toho, co není nebílé. Podle jmenovaných badatelů vznikalo by tedy z nejsoucího, kdyby totéž skutečně nebylo nebílé a bílé.
Tuto nesnáz však řešiti není nesnadno. Bylo totiž řečeno již ve spisech o přírodě, jak to, co vzniká, vzniká z nejsoucího a jak ze jsoucího.
(0176, Metafyzika, Praha 1946, str. 279 – XI, 1062b.)