Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Problematické sleso „býti“ umožňuje formulovat některé otázky tak, že se běžně uvažujícímu člověku mohou zdát jako nesmyslné nebo dokonce protismyslné. (V jistém smyslu můžeme nyní navázat na pozdního Schellinga, in Philosophie der Offenbarung, kupříkladu.) Pokud totiž náležitě vymezíme – za použití tradičních forem – jsoucí (jsoucno) jako cosi pozitivního (tj. položeného, daného – od ponere), můžeme se vždycky tázat, co je „za ním“ či spíše snad „před ním“ (časově, ale nejen tak). (To „za ním“ nebo „před ním“ je sice zčásti věcí perspektivy, „úhlu pohledu“, ale zároveň nepřehlédnutelným poukazem k čemusi mnohem základnějšímu, fundamentálnějšímu. Je to patrné už z oné staré koncepce jsoucna, které „jest“, protože má podíl na „bytí“ (a to zdaleka ještě neznamená, že musíme tuto koncepci akceptovat). To, že jsoucí jest tím, že se podílí na „bytí“, se naznačuje, že bytí samo nelze považovat za „jsoucí“, tedy ani za „jsoucno“, a že tedy za každým jednotlivým jsoucím, ale i za vší jsoucím dohromady musí „být“ – a tedy „jest“ – ještě něco, „není jsoucí“, co „ne-jest“. Podobně tomu je i jinde, kde užíváme jiných slov: za vším, co je nebo může být „dáno“, „jest“ nebo vlastně musí „být“ něco, co samo „dáno“ není, ale co „dává“ resp. co „se dává“ (tj. co všechno dané dává, eventuelně co dává samo sebe). Zkrátka: aby mělo smysl říkat, že něco „jest“, že to je „jsoucí“, musíme počítat s tím, že za tím (nebo před tím) co jest, „je“ ještě také něco, co „není“, co „ne-jest“. A to, že to nedovedeme říci bez toho vnitřního protimluvu, je výsledkem vady způsobu našeho promlouvání, ale nikoli dokladem toho, že žádné „ne-jsoucí“ nemůže „být“, nebo jinak: že nějaké významné „ne-dané“ se nemůže „dávat“, eventuálně že nemůže něco „dávat“.
(Písek, 141021-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Patočka kdysi (v souvislosti s úvahami o Masarykovi, ale to nás nyní nezajímá) napsal, že „každý z nás může jednání sám začít, ale nikdy je nemůže sám dokončit“. To však neplatí jen o lidech, o člověku, ale o všech pravých jsoucnech. Především můžeme uvést „základní“ pravá jsoucna: každé takové primární (event. primordiální) jsoucno) zůstává jen „virtuálním“, pokud „začíná“ vykonávat své dění, své „bytí“, aniž by navázalo (reálné) kontakty s jinými (pravými) jsoucny ve své okolí. Teprve když na tato jsoucna nějak naváže, tj. reaguje na ně, a pokud ona jiná jsoucna zase nějak zareagují na ně samo, může se ono původně virtuální (primordiální) pravé jsoucno ve svém průběhu stát jsoucnem „reálným“ (užívám tu termínů běžných v teoretické fyzice, i když jinak obsahově i slovně nevhodných). A k tomu je nezbytné, abys se stalo „subjektem“ (eventuálně aby si ustavilo svůj subjekt, aby se samo ustavilo jako subjekt) a bylo schopno v rámci své aktivity překročit pouhý sebevýkon, pouhé vykonávání sebe sama, a částí své aktivity nějak zaintervenovat ve svém nejbližším okolí, ale pak se zase jednou složkou tohoto přesahu či překročení „ven ze sebe“ vrátit k sobě s jakousi „informací“ zvenčí, s jakousi „zkušeností“ ze setkání s jinými jsoucny. A tak se trochu změnit, jakoby upřesnit a zpevnit svůj „života běh“, svůj pohyb sebeuskutečňování – tedy právě za pomoci „zvenčí“. Máme-li se tedy vrátit k oné Patočkově formulaci, můžeme prohlásit: jsoucno, které uskutečňuje své „bytí“ samo, bez pomoci či asistence ze strany jiných jsoucen, zůstává jsoucnem virtuálním (dříve se – byť v jiných kontextech – říkalo „možným“); v jistém smyslu se tak ještě nemohlo stát jsoucnem vnitrosvětným, tj. nestalo se součástí skutečného světa. A tudíž se ani nemohlo stát a nestalo v plném smyslu samo sebou. Když skončí, nic po něm nezůstane, ani sebe menší stopa či zbytek (k tomu by právě bylo zapotřebí jiných, dalších, nových jsoucen a jejich reakcí). Má-li však něco zůstat, musí takové jsoucno vykročit ze sebe, setkat se s jinými jsoucny a zase se k sobě vrátit, přičemž díky onomu setkání po sobě nechá nějaké stopy – na které pak jiná, další jsoucna budou moci reagovat a navázat.
(Písek, 140617-2.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Rozhodujícím momentem při hledání nové perspektivy a nového východiska je problém času a časovosti. Ale také sám čas (i časovost) musíme chápat novým resp. odlišným způsobem, než bývá zvykem. Konstrukce tzv. lineárního času nám nepostačí; čas a časovost musíme vidět jako úzce, ba nerozlučně spojené s děním, především pak s událostným děním, přičemž nejprve musíme myslet na tzv. pravé události, tj. na události jako celky vnitřně sjednocené, integrované (a tedy vnitřně vydělené ze svého okolí). Tak se ukazuje jako druhý neméně rozhodující moment nové perspektivy ohled na celkovost. Oba zmíněné momenty musíme respektovat jako hluboce spolu spjaté a zásadně neoddělitelné (a to ani v abstrakci). Proto má svůj smysl a své zdůvodnění, budeme-li začínat pojetím tzv. události (nejprve „pravé“ události).
Právě na pojetí „události“ můžeme nejlépe ukázat nutnost myšlenkově co nejpozornějšího překročení mezí toho, co běžně (a málo reflektovaně, tj. nekontrolovaně) rozumíme „skutečností“ a „skutečným“: chápeme-li událost jako celek, je zřejmé, že aktuálně jsoucí je vždy jen určitá fáze události, nikoli událost celá (výjimkou jsou tzv. primordiální události). Z toho nutně vyplývá, že každá událost „je“ z větší části „nejsoucí“ (rozumí se aktuálně ne-jsoucí), ale že přesto zůstává čímsi velmi skutečným v rámci události jako celku. Označíme-li každou „fázi“ událostného dění jako „jsoucnost“ (na rozdíl od „bytí“, které je časově koextenzivní s celou událostí), můžeme pak mluvit o převaze nejsoucích jsoucností oproti vždy jen jediné jsoucnosti aktuálně jsoucí.
(Písek, 110116-2.)

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)