Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2009)

Myšlenka příčinnosti se mi zdála býát podezřelá a těžko obhajitelná už v takových 14 – 15 letech, ale vážné argumenty proti ní, tj. proti její platnosti jsem začal shledávat až v průběhu svého studia na filosofické fakultě. Bylo to v době, kdy pojetí kauzality bylo v upadlém marxismus-leninismu považováno prakticky za neotřesitelné dogma. Proto jsem byl v tomto ohledu při psaní dissertace poměrně opatrný; měl jsem v textu i tak řadu kritických výhrad vůči tehdy převládajícím názorům. Nicméně i tam jsem – spíše pozitivně a jakoby „podnětně“ zdůrazňoval schopnost „subjektů“ různých úrovní (spolu s novým pojetím termínu „subjekt“) reagovat na okolní skutečnosti, tedy jejich „reaktibilitu“. Definitivně jsem se však upevnil v názoru na rozhodující úlohu reaktibility až v době, kdy jsme po víc než 12 let pracoval (byť jen jako knihovník a dokumentátor) v lékařském ústavu, který měl už ve své názvu hned tři vědecké obory, které by nikdy nemohly vystačit s pouhou „příčinností“; byla to epidemiologie, mikrobiologie a imunologie. Ve všech těchto oborech se opakovaně ukazovalo, že infekční agens nikdy nemůže být dostačující a úplnou příčinou ani jednotlivého onemocnění organismu (ať už lidského nebo zvířecího či rostlinného), ani nějakého širšího postižení až epidemie v nějakém kolektivu, ale že vedle sebeaktivnějšího napadení ze strany původce nákazy se jako ještě důležitější a fakticky rozhodující ukazuje schopnost organismu napadeného se bránit a ubránit. Kauzalita přepokládá jednosměrný vliv příčiny na následek; ale snad nikde jinde v přírodních vědách se tato koncepce nevykazuje takovou neschopností vyložit, proč někdy k rozsáhlé nákaze dojde a proč jindy (za jinak velmi obdobných okolností) dojde jen k několika jednotlivým onemocněním. (A ještě dál: proč je patogen třeba už řadu let v organismu přítomen, ale ke skutečnému onemocnění dojde až za dalších mimořádných okolností, kde opět asi hlavní úlohu sehraje oslabení imunity a tím i schopnosti rezistence.) Poté, co se pro mne tato tématika stala myšlenkově, ano filosoficky živou po celou řadu let, musel jsem konec konců dospět k závěru, že myšlenka příčiny, v níž by už byl nějak obsažen následek, je hluboce chybná. Musel mi být jasné, že to není příčina, která je sama schopna vyvolat nějaký následek (a not bene vždy týž), nýbrž že to je naopak údajný „následek“, který z nějaké okolnost udělá příčinu, a to tím, že na ni určitým způsobem zareaguje.
(Písek, 100417-1.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Už velmi dávno byla rozpoznána tzv. logická chyba ve formuli „post hoc, ergo propter hoc“. Ale odkud se bere tato chyba? Je nepochybně starší než logika a logické výzkumy; její původ je nejspíš v psychických asociacích (viz např. Pavlovovy pokusy se psy). A tak můžeme mít právem za to, že jde o pozůstatek předponového, tedy mytického myšlení a vyprávění. V čem však spočíval onen převratný objev „kauzality“, kterého si už nejstarší řečtí filosofové tak vážili? (Démokritos např. říkal, „že by chtěl raději nalézt jeden příčinný výklad, než aby se mu dostalo království Peršanů“ – zl. B 118.) Bylo třeba rozpoznat mezi nespočetnými vztahy mezi tím, co předchází a co následuje, takové, kde skutečně to, co následuje, je následkem toho, co předcházelo. Ale právě v tomto bodě se ukazuje obrovský problém: jak může být následkem nějaké příčiny něco jiného, než co bylo tou příčinou? První odpovědí může být, že onen následek je skutečně v příčině již obsažen, ovšem nenápadně, skrytě, takže když ten následek zaregistrujeme, je tomu tak jen proto, že jsme jej zpozorovali, že se však ve skutečnosti vlastně nic nestalo – vše zůstalo při starém. To, že se následek náhle jakoby objevil, je pouhé zdání – byl tu už předtím, skryt v příčině. Ovšem když takto obecně popřeme jakoukoli možnost vzniku něčeho, co v žádné příčině nebylo obsaženo, vede to k tomu, že veškerá různost, kterou kolem sebe pozorujeme, je pouhým zdáním, a že pouhým zdáním je zejména všechno to, co se nám jeví jako něco nového, nebývalého. Odtud také dávné rčení „nihil novum sub sole“, nic nového pod sluncem. Pokud ovšem budeme chtít přece jen trvat na tom, že nejde vždycky a nutně o pouhé zdání, ale že rozmanitost je vlastní opravdové skutečnosti, nutně nás to vede k předpokladu, že je tolik příčin, kolik se nám jeví následků (eventuelně o něco méně, pokud zjistíme, že někde nejde o příčinnou souvislosti, ale o nějaké nahodilé výskyty pospolu nebo blízko sebe).
(Písek, 100501-3.)