Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-706)

... Mylný pojem (λόγος – správně výpověď) je však ten, který, pokud je mylný, vztahuje se k něčemu, co není. Proto každý pojem (správně výpověď) jest mylným, který je utvořen o jiné věci než o té, vzhledem k níž jest pravdivý, na příklad nesprávný je pojem trojhranného kruhu. O každé věci jest sice v jednom smyslu jenom jeden pojem (logos), jenž vyjadřuje její bytnost (to ti én einai), v jiném smyslu jest jich však mnoho, ježto v jistém smyslu táž věc jest sama o sobě, ale sama o sobě i s určitými vlastnostmi, například Sokrates a vzdělaný Sokrates. Nesprávný pojem (logos) jest však prostě pojmem (logos) o ničem. ...
Δ 29. 1024b
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 162.)
--- --- --- --- --- --- ---
Eine Aussage aber ist falsch, wenn sie, insofern sie falsch, auf Nicht-seiendes geht. Darum ist jede Aussage falsch, wenn sie auf etwas anderes bezogen wird als das, wovon sie wahr ist, z.B. der Begriff des Kreises vom Dreieck ausgesagt wird. Von jedem Gegenstande gibt es in dem einen Sinne nur eine Aussage, nämlich die des Soseins, in anderem Sinne gibt es viele Aussagen, weil dieses Ding an sich und diese Ding samt seine Affektionen gewissermaßen dasselbe ist, z.B. Sokrates und der gebildete Sokrates. Die falsche Aussage ist von nichts geradezu Aussage. ...
(6443, Metaphysik, neubearbeit. Übers. von H. Bonitz, Meiner 31989, S. 245.)

František Xaver Šalda (1931-32)

Iracionálné prvky ve skutečnosti trvají tedy a jsou neredukovatelné. Již v oboru věd přírodních a exaktních se na ně naráží; sem náleží ... První, co tě napadne, přemýšlíš-li o rázu jevů historických, jest jejich jedinečnost. Jen jednou žil Caesar, Shakespeare, Goethe, Dostojevskij; jen jednou byla tu gotika, renaissance, barok, romantika, symbolism! A všechny nesnáze historie jsou právě v odpovědi na otázku, jak je možná věda o jedinečnostech. A chápeme i historiky – náleží k nim na příklad i u nás známý a milovaný Angličans Strachey – kteří /101/ prohlašují historii prostě za umění; právě ve vystihování a podávání jedinečnosti je to, co spojuje historii s uměním. Zde selhává úplně přírodovědná metoda, sváděti všecko na quanta a tím sjednocovati všecko matematickou metodou.
(Nynější rozpaky literárního dějepisectví, in: 1356, Šaldův Zápisník IV, str. 100-01.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Máme-li odpovědět na otázku, kolik jablek je na stole, musíme především vědět, co to je jablko a jak vypadá (abychom si je nespletli třeba s hruškou), a dále musíme odhlížet („abstrahovat“) od toho, že ta jablka nejsou stejně velká (a vlastně že každé je v něčem odlišné od ostatních, tj. že ta počítaná jablka nejsou ve skutečnosti docela stejná). Je sicer pravdou, že v praxi nám většinou nedělá žádné potíže od odlišnosti čili nestejnosti jablek prostě odhlížet, ale má to své meze: ty odlišnosti musí zůstávat v rámci jakési tolerance, tj. jistých mezí, totiž zda jde opravdu ještě o jablko (a toto rozhodnutí musí učinit právě ten, kdo jablka počítá. Prvotní hledisko je ovšem praktické: v běžné praxi nám může být jedno, pocházejí-li všechna jablka na stole ze stejného stromu nebo jsou-li všechny domácího původu apod. Naproti tomu někdy můžeme mít velký zájem na tom, aby dvě nebo tři jablka z těch na stole pocházela z jedné větve (to pak můžeme mít zájem nejenom na zralých jadérkách v těchto dvou nebo třech jablkách, nýbrž na příslušné větévce samé, takže nám nepůjde jen o vysetí a vypěstování nových stromečků, ale o co nejvěrnější zachování celé genetické informace, tedy o naklonování určitého stromu; a to je zcela jiná věc než počítání resp. jakákoli kvantifikace).
(Písek, 150609-1.)

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)