Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2015)

Dost rozšířené přísloví praví, že štěstí (eventuelně náhoda) přeje připravenému. Jak tomu u takových pořekadel bývá, jde o formulaci víceznačnou, a právě proto to stojí za bližší rozbor. Jde o částečnou pravdu; a částečná pravda je lež nebo omyl. Nicméně díky náležitě kritické analýze se můžeme pokusit o oddělení pravdy od omylu (nebo lži), neboť směsice pravdy a nepravdy nikdy není tak kompaktní, aby analýza nebyla možná. – Pod „náhodou“ máme na mysli nikterak neplánovanou sestavu věcí a okolností, tedy jakousi „skrumáž“, která sama o sobě žádným směrem neukazuje, natož aby tím směrem sama vedla, aby se sama tak pohybovala, aby tak (eventuelně k něčemu) mířila. Z toho vyplývá, že „připraveností“ tu nelze rozumět nějakou ochotu se přidat k nějakému pohybu, který tu už je jako „skutečný“ (tedy k něčemu vedoucí), čili využít takového pohybu k vlastním (omezeným) cílům, nýbrž že do směsice nahodilostí onen „připravený“ subjekt může svými aktivitami „vložit“, „vsunout“ něco nového, co podle okolností může mít větší nebo menší vliv na to, co tu už bylo a dosud je (zbývá jako relikt minulého). V případě, že tento vliv je větší, jeví se ono „nové“ (většinou spolu s oněmi relikty) rovněž jako nahodilost, takže musíme principiálně rozlišovat „nahodilosti“ dvou zcela odlišných typů, které se však v naprosté většině případů jeví jako spolu smíšené.
(Písek, 150524-2.)

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Mluvit o náhodě za předpokladu platnosti kauzality v plném slova smyslu vlastně nelze: jako „náhoda“ se sice něco může někomu pouze „jevit“, ale jen proto, že naše znalost všech „okolností“ (vlastně všech „příčin“) je krajně omezená. Tím je vlastně „náhoda“ zbavena „skutečnosti“ (dříve se říkalo „objektivity“) – je to pouhé zdání, pouhá domněnka, ale řádně nezdůvodněná. Naproti tomu ten, kdo by chtěl náhodu uznat za skutečnost, k níž opravdu čas od času dochází, musí nahlédnout, že tím problematizuje všeobecnou kauzalitu. Připustit „náhody“ znamená připustit, že kauzalita má „dírky“ nebo dokonce „díry“, že neplatí všude a tím univerzálně, nýbrž že vedle kauzálních vazeb (pokud je chceme zachovat) dochází přece jen někdy k náhodám. A co to v takovém případě je, taková „náhoda“? Kde se bere? V čem vlastně spočívá? – Např. evoluční teorie pevně počítá s náhodami resp. nahodilostmi, a chápe je výhradně jako „omyly“ či „chyby“ v přepisu genetických informací. Jak je však možná chyba tam, kde jde o kauzalitu? Jak může v kauzálním nexu dojít k chybě nebo dokonce k mnoha chybám? Vlastně to nutně znamená pochopení kauzality jako „výkonu“, v němž může dojít k nepřesnostem a omylům. A tím je kauzalita de facto pochopena jako druh aktivity, jako způsob „akce“. A kdo je v tom případě tím činitelem?
(Písek, 130503-1.)