Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Nálada ve společnosti je něco velice odlišného od toho, o čem mluvíme jako o „náladě“ jednotlivce. U jednotlivce může jít často o velmi rychlé střídání „nálady“ či spíš různých „nálad“, a to nikoli pouze pod vlivem vnějších okolností, ale často i pod rozličnými vnitřními vlivy fyziologickými, nervovými a duševními. Nálada ve společnosti není tak rychle proměnlivá, trvá déle – a to znamená, že je většinou také pod déle trvajícími „vlivy“ okolností. Ale šíří se jakoby „nákazou“; zejména však bývá často výrazem určité společenské situace, i když někdy přetrvává jisté významné změny, zejména protože se za nimi zpožďuje. (Např. dobrá nálada přetrvává, i když už vlastně není důvodů, anebo naopak přetrvává „blbá“ nálada nebo apatie, když už jsou naopak důvody k naději.) Pro „kolektivní náladu“ je nejdůležitější všechno to vzájemné a zase zpětné ovlivňování, odpovídající jakémusi připodobňování a napodobování, tedy mohli bychom říci: tím, jak se za přispění jednotlivců nálada jaksi emancipuje a stává čímsi jakoby samostatným a na skutečnosti jen málo závislým. To pak umožňuje všelijakým podvodníkům, podvodným „spásonosným oslům“, aby ten rozdíl, odstup, distanci „nálady“ uměle udržovali a zvětšovali, tak aby sám pohled na skutečnost byl upravován a opravován (hlavně prostřednictvím šíření lží a pseudoinformací). A na druhé straně sebelepší a sebeperspektivněší programy a již nastoupené a rozjížděné projekty mohou dokonce i selhat, když „blbá nálada“ je zbrzdí a někdy i zastaví, ačkoli to vůbec není (nebylo) nutné. Známe to z dějin, jak je možno prošvihnout příznivé „možnosti“.
(Písek, 130625-1.)

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)