Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-384-324)

Poněvadž je tomu tak, a naopak kdyby tomu tak nebylo, muselo by všechno vzniknouti z noci a ze „všeho dohromady“ a z nejsoucna, dají se tedy asi řešiti nesnáze, o něž tu jde, i jest skutečně něco, co se ustavičně pohybuje v neustálém pohybu, a to v pohybu kruhovém. Vysvítá to nejen z rozumové úvahy, nýbrž i z pozorované skutečnosti. A tak první nebe jest asi věčné.
Proto jest také něco, co pohybuje. Ježto však pohybované a pohybující zároveň jest ve středu, jest tedy něco, co pohybuje, aniž jest pohybováno, a co jest věčné, podstata a skutečná činnost zároveň.
Tím způsobem však pohybuje předmět žádostivosti a předmět myšlení, aniž jest pohybován. První předmět žádostivosti a první předmět myšlení jsou však totožné. Neboť předmětem žádání jest to, co se zdá dobrým, /310/, prvním předmětem, chtění jest však to, co dobré jest. K něčemu směřujeme proto, že se nám zdá, že je to dobré, spíše než naopak, že by něco bylo dobré proto, že k tomu směřujeme a po tom toužíme. Počátkem jest však myšlení.
Rozum, myslící duch jest však pohybován předmětem myšlen. Předmětem myšlení jest řada protiv o sobě a v ní jest podstata první, a to opět jednoduchá a skutečná. Jedno a jednoduché však není totéž; neboť jedno znamená míru, jednoduché však určité chování.
V téže řadě však právě jest také dobré a žádoucí o sobě; a první jest vždy nejlepší nebo obdobou nejlepšího. Že však účel náleží do oblasti toho, co nen pohybováno, ukazuje rozdělení. Neboť účel jest účelem něčeho a účelem pro něco, z nichž jedno již jest, druhé ještě není. Účel však pohybuje jako předmět lásky a tím, co je tak pohybováno, pohybuje dále ostatním.
(0176, Metafysika, přel. A.Kříž, Praha 1946, str. 309-10.)

Aristotelés (-706)

Co se však týče čísel, mohlo by se zkoumání zaměřiti také na otázku, jak se máme přesvědčit o jejich skutečné jsoucnosti. Pro toho, kdo uznává ideje a čísla chápe v tomto smyslu, má v nich důvod pro jsoucnost věcí, pokud každé číslo jest nějakou ideou a pokud idea, ať tak /363/ nebo onak, jest příčinou jsoucnosti jiných věcí. Připusťme třebas, že tomu tak jest. Ale ten, kdo tak nemyslí, protože vidí obtíže v učení o ideách, i nepohlíží takto na čísla, uznává však číslo matematické, otáže se, kde je pak důkaz pro to, že taková čísla skutečně jsou a v čem jsou ostatním věcem prospěšná. Původce názoru, že číslo skutečně jest, nepojímá je vůbec jako číslo něčeho, nýbrž pokládá je spíše za samostatnou podstatu, ani se mu nejeví jako příčina; neboť všechny aritmetické věty (= theórémata), jak bylo řečeno, vztahují se k předmětům vnímatelným.
(0276, Metafysika, pře. A. Kříž, Praha 1946, str. 362-63; Met XIV, 2, 1090a 14.)

Aristotelés (-706)

Ježto však výměr jest pojmem a každý pojem má části a část pojmu má se k části věci stejně, jako celý pojem k celé věci, je otázka, zda pojem částí musí nebo nemusí býti obsažen v pojmu celku. Neboť se zdá, že se v některých pojmech části vyskytují, v jiných nikoli. Pojem /192/ kruhu totiž nezahrnuje v sobě pojem výsečí, kdežto pojem slabiky pojem jednotlivých hlásek v sobě zahrnuje; a přece kruh se rozkládá ve výseče právě tak, jako slabika v hlásky.
A jestliže dále části jsou dříve než celek, ostrý úhel jest však částí pravého a prst částí živé bytosti, byl by ostrý úhel dříve než pravý a prst dříve než člověk. Ale, jak se zdá, spíše pravý úhel a člověk jsou dříve. Neboť podle nich se udává pojem částí a také co do jsoucnosti, hledí-li se k vzájemné závislosti, jsou dříve.
Než slovo „část“ vypovídá se ve více významech; jedním z nich je míra, jíž se měří celek s hlediska kolikost. Ale tento význam nechejme stranou a přihlédněme k otázce, které jsou části, z nichž se skládá podstata. ...
Z 10. 1034b – 1035a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 191-92.)

Aristotelés (-706)

Filosofická učení, o nichž jsme pojednali, vystřídala soustava Platónova, která se k nim jednak namnoze při/50/pojovala, jednak, srovnáme-li ji s filosofií italských myslitelů, má mnoho osobitého. Platon se totiž již v mládí seznámil s Kratylem a s Herakleitovým míněním, že všechny jevy smyslové zkušenosti jsou v stálém toku a že o nich není vědění, i podržel takové mínění též v pozdějších letech. Když pak Sokrates, pomíjeje otázky týkající se celé přírody, pojednával o otázkách mravního života a hledal tu to, co jest obecné, a první svoje přemýšlení zaměřil k pojmovému vymezování, souhlasil s ním a na základě takového názoru měl za to, že při vymezování pojmů běží o něco jiného než o předměty smyslového vnímání; soudil totiž, že je nemožné obecně platné určení některého předmětu smyslového světa, poněvadž se stále mění. A tak onen druh jsoucna nazval ideami a mínil, že věci smyslové oblasti jsou mimo ně a že všechny mají jméno od nich. Neboť mnohost věcí soujmenných s ideami má prý jsoucnost tím, že má v nich účast. Slovem „účast“ však změnil jenom jméno; neboť Pythagorovci říkají, že věci jsou napodobením čísel, a Platon tvrdí, že účastí; ale to je jenom jiné jméno. Avšak co jest to účast v ideách anebo napodobení, přenechali zkoumati jiným.
Mimo to Platon ještě učí, že uprostřed vedle předmětů smysly vnímatelných a vedle idejí jsou předměty matematické, které se od vnímatelných liší tím, že jsou věčné a nehybné, a od idejí tím, že jest jich mnoho stejných, kdežto idea jako takové jest po každé jenom jedna samostatná.
Ježto se pak domníval, že ideje jsou příčinami jiných věcí, mínil, že jejich prvky jsou prvky všeho, co jest. Tak prý počátky jsou velikost a malost jako látka, jako podstata však prý jsou jedno; neboť z oněch podle účasti v jednom prý se stávají z idejí čísla. Učením, že jedno /51/ jest samostatnou podstatou a žer se o žádném jiném jsoucnu jedno nedá vypovídati, mluvil podobně jako Pythagorovci a s nimi rovněž učil, že čísla jsou pro všechny jiné věci příčinou jejich podstaty. Ale jeho osobitým učením jest, že neomezené nepojal jako jednost, nýbrž jako dvojitost a skládal ji z velikosti a malosti; rozdíl jest ještě v tom, že čísla klade mimo smyslovou oblast, oni však tvrdí, že čísla jsou věci samy a že matematickým předmětům nevykazují místo uprostřed mezi nimi a ideovými čísly.
...
A 6. 987a,b
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 49-51.)

Aristotelés (-706)

Filosofovo vědění směřuje k jsoucnu jako jsoucnu, k jeho obecnosti a nikoli k částečnosti. O jsoucnu se však mluví v mnoha významech, ne pouze v jednom. Kdyby znamenalo jenom něco stejnojmenného a ne něco společného, nepatřilo by do jedné vědy – neboť pak by ne/274/náleželo k jednomu rodu -; znamená-li však něco společného, náleží asi vědě jediné.
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 273-74.)