Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Každé „pravé jsoucno“ (z opatrnosti dodejme: snad kromě jsoucen primordiálních) „je“ nejenom tím, čím (kým) právě (aktuálně) „jest“, ale je v každé chvíli zároveň také tím, čím (kým) až dosud bylo, jakož i tím, čím (kým) teprve bude. A protože své „bytí“ musí aktivně vykonávat, jakož i protože v tomto vykonávání vlastního bytí musí nějak reagovat na své okolí, stává se pro výkon vlastního bytí stále důležitější záležitostí orientace v tomto okolí, a to tím víc, čím vyšší úrovně ono pravé jsoucno“ dosahuje. Jedním – ale velmi významným – aspektem onoho výkonu „reagování“ na okolí je orientace v tomto okolí, jejímž „výtvorem“ („produktem“) je ustavení (konstituování) tzv. osvětí, tj. osvojené části okolního světa. Tato orientace resp. orientovanost musí být pochopitelně nějak zakotvena v „paměti“ pravého jsoucna (kde – stejně pochopitelně – nemůže být rigidně a naprosto „fixována“, ale musí být v jistých mezích schopná uvolnění a přinejmenším dočasné aktuální proměny). A co je zvláště důležité: o osvětí příslušného pravého jsoucna musíme uvažovat a mluvit vždy zároveň s tím, jak mluvíme a uvažujeme o pravém jsoucnu samém, nikoli odděleně, jako by ono „osvětí“ nemělo přímou souvislost s bytím samého pravého jsoucna.
(Písek, 110401-1.)

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)