Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-384-324)

V tom smyslu se tedy věci nazývají nepravdivými, klamnými, buď proto, že nejsou, anebo že představa, kterou vzbuzují, jest představou toho, co není. Mylný pojem je však ten, který, pokud je mylný, vztahuje se k něčemu, co není. Proto každý pojem jest mylný, který je utvořen o jiné věci než o té, vzhledem k níž jest pravdivý, na příklad nesprávný jest pojem trojhranného kruhu. O každé věci jest sice v jenom smyslu jenom jeden pojem, jenž vyjadřuje její bytnost, v jiném smyslu jest jich však mnoho, … Nesprávný pojem jest však prostě pojmem o ničem. Proto …
(Met. V 29, 1024b; překl. Ant. Kříž 1946, str. 162.)
… Things, then, are called false in these senses: either because they themselves are unreal, or bacause the impression derived from them is of something unreal.
A false statement is the statement of what is not, in so far as the statement is false. Hence every definition is untrue of anything other than that of which is true; e.g., the definition of a circle is untrue of a trinagle. Now in one sense there is only one definition of each thing, namely that of its essence; but in another sense there are many definitions, since … But the false definition is not strictly a definition of anything. Hence it was foolish …
(Met. V 29, 1024b; trad. Tredennick, p. 287.)

Aristotelés (-384-324)

26. Celek. Celkem (holon) se nazývá to, čemu předně neschází žádná z částí, ježto se zřením k nim nazývá se celkem přirozeným; za druhé také to, co části v něm obsažené tak objímá, že tvoří jednotu, a to dvojím způsobem; bud' tak, že každá pro sebe jest jedním, jednotou, nebo tak, že z nich jedno vzniká. Neboť to, co jest obecné (katholú) a co se zcela (holós) vypovídá jako by to byl celek, jest obecné tak, že objímá mnohé tím, že se vypovídá o každé jednotlivině a že všechny jednotlivě tvoří jedno, na příklad člověk, kůň, bůh, poněvadž všichni jsou živoucími bytostmi. Nepřetržité a omezené jest však tam, kde jest jedno z více částí, a to zvláště, vyskytují-li se v něm v možnosti, ne-li, tedy ve skutečnosti. A sem náleží spíše to, co je takové od přírody než uměním, jak jsme také řekli při výkladu výrazu „jedno“; neboť celistvost jest druhem jednotnosti.
Dále u kolikosti, jež má začátek, střed a konec, a kde ioa« jich při poloze a uspořádání nelze rozlišiti, užívá se slova „vše“ (pán), tam však, kde se dají rozlišiti, užívá se výrazu „celek“. Tam, kde může býti obojí, je možno říkat i „celé“ (hola) i „všechno“ (panta); takové jest to, čeho přirozenost, změní-li se uspořádání částí, zůstává sice táž, ale ne tvar, na příklad vosk a oděv; neboť tu se říká i „celé“ i „vše“, ježto jim přísluší oboje. Ale voda, tekutiny i číslo označují se výrazem „vše“, neříká se však celé číslo a celá voda, leda ve smyslu přenese/160/ném. U věcí však, o nichž se užívá výrazu „vše“, mys-lí-li se jako jedno, užívá se výrazu“ „všechno“, myslí-li se jako oddělené. Tak se říká: toto veškeré číslo, tyto všechny jednotky.
(0176, Metafysika, př. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 159-60.)

Aristotelés (-384-324)

Dosud jsme tedy pojednali o jsoucnu v původním smyslu, na něž se vztahují všechny ostatní kategorie jsoucna, totiž o podstatě. Neboť podle pojmu podstaty nazývá se jsoucím všechno ostatní, kolikost, jakost a jak se všechny kategorie jmenují. Ve všem totiž musí býti obsažen pojem podstaty, jak jsme uvedli v dřívějších úvahách.
Ježto se však o jsoucnu mluví jednak jako o tom, co jest něčím, nebo jest nějaké nebo nějak veliké, jednak také s hlediska možnosti, skutečnosti a činnosti, určeme také pojem možnosti a skutečnosti.
(0176, Metafysika, př. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 225 – Met. IX, 1 – 1045b.)
Poněvadž se však o jsoucím mluví jednou (TO MEN) pokud jde o to, co jsoucí jest nebo jaké jest anebo kolik ho jest (krátce: ve smyslu kategorií), podruhé však (TO DE) s ohledem na DYNAMIS a ENERGEIA a ERGON, chceme tedy provést také pojmově pronikavé objasnění DYNAMIS a ENTELECHEIA. (Met. 1045b32-35)
(Heideggerův překlad in: M.H., Aristotelova Metafyzika IX, 1-3, GA Bd. 33, přel. Iv.Chvatík, Praha 2001, str. 63.) 03-08

Aristotelés (-384-324)

A již odedávna a také v přítomné době stále opakovaná a nikdy dostatečně nerozřešená otázka, co jest jsoucno, neznamená nic jiného, než otázku, co jest podstata. Neboť jedni soudí, že toto jsoucno jest jedno, druzí, že jest jich více než jedno, jiní, že jest jich neomezený počet, a opět jiní, že počet nekonečný. Proto také my nejvíce a předně a takřka jenom k tomu musíme zaměřit své zkoumání, co jest jsoucno v tomto smyslu.
(0176, Metafysika, př. A.Kříž, Praha 1946, str. 174 – VII, 1028b 2-3.)
(d) Und die Frage, welche von alters her so gut wie jetzt und immer aufgeworfen und Gegenstad des Zweifels ist, die Frage, was das Seiende ist, bedeutet nichts anderes als, was Wesen ist. Denn von dem Seienden sagen einige, es sei Eines, andere, mehr als Eines, einige, es sei begrenzt, andere, es sei unbegrenzt. Darum müssen auch wir hauptsächlich und zuerst und so gut wie einzig darauf unsere Betrachtung richten, was denn das in diesem Sinne Seiende ist.
(6444, Metaphysik II, übs. Hermann Bonitz, Hamburg 21984, S. 7.)

Aristotelés (-384-324)

Tedy většina nejstarších myslitelů se domnívala, že počátkem všech věcí jsou jenom počátky ve způsobě látky. Neboť to, z čeho se skládá všechno, co jest, a z čeho původně vzniká, kdežto podstat trvá a mění se jenom ve svých vlastnostech, jest podle jich prvkem a počátkem jsoucna. Proto míní, že nic nevzniká ani nezaniká, kdežto se ona prapodstata stále udržuje, jako ani o Sokratovi neříkáme, že prostě vzniká, když se stává krásným nebo vzdělaným,anebo že zaniká, když těchto vlastností pozbývá, poněvadž podmět, Sokrates sám, trvá dále. A tak ani z ostatních věcí nic nevzniká ani nezaniká. Neboť tu musí býti nějaká prapodstata buď jedna nebo více než jedna, z čeho ostatní vzniká, kdežto ona sama trvá.
Ale o počtu a bližším určení takového počátku nemají všichni stejné mínění. Thales, původce takového filosofického směru, praví, že jest jím voda – proto se také vyjádřil, že prý země jest na vodě -; podnětem k tomuto mínění mu snad bylo poznání, že se všechno živí něčím vlhkým a že samo teplo z něho vzniká a jím žije – to však, z čeho všechno vzniká, jest počátkem všeho -. Proto tedy asi dospěl k tomu mínění a dále ještě proto, že semena všech věcí svou přirozenou povahou jsou vlhká, a že počátkem přirozené vlhkosti jest voda.
Někteří pak míní, že talkový názor o přírodě měli již také velmi dávní naši předkové, kteří nejprve přemýšleli o božských věcech. Neboť původci vzniku učinili Okeana a Tythyu a vodu jako to, při čem bozi přísahají, nazývajíce ji jako básníci Styx; nejctihodnější totiž jest to, co je nejstarší, a přísaha je něčím nejctihodnějším. Dá se scie těžko zjistiti zda právě tento názor o přírodě jest původní a starý, ale dostačuje, že prý se Thales o první příčině tak vyjádřil.Neboť Hippona by asi sotva někdo pokládal za hodna, aby byl počítán k těmto mužům, a to pro malou cenu jeho způsobu myšlení.
(0176, Metafysika, př. K. Kříž, Praha 1946, str. 40 – 41; Met. I, 3, 983b.)