Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Máme-li upřesnit vztah mezi pojmem (jakožto pojímajícím resp. hybným prostředkem pojímání) a pojímaným, tj. tím, co je pojmem (za pomoci pojmu) pojímáno, musíme především rozpoznat a nahlédnout, že většina pojmů pojímajících se vztahuje ke dvěma odlišným „pojímaným“, totiž pojímá jednak příslušný intencionální model a poukazuje k němu, ale na druhé straně pojímá svým (specifickým) způsobem nějakou „skutečnost“. Zatímco vztah mezi pojmem pojímajícím a příslušným myšlenkovým modelem je oboustranně výlučný, vztah mezi pojmem pojímajícím a skutečností pojímanou jakožto takovou takto výlučný není. Jedinou určitou „skutečnost“ můžeme pojímat různými pojmy (rozumí se platně, nikoli tedy chybně), a stejně tak jediným pojmem (ovšem vždy za pomoci téhož jediného příslušného myšlenkového modelu) můžeme mínit velice mnoho různých skutečností (obvykle říkáme: skutečností téhož druhu apod.). Tzv. „uplatnění“ nějakého pojmu v co možná přesném poukazu na nějakou skutečnost (mluvíme někdy o „pochopení“ či „uchopení“ té skutečnosti v myšlence, podobně o „pojetí“ čili „zajetí“, o „zmocnění se nějaké skutečnosti v myšlence atd.) je někdy charakterizováno jako „aplikace“ (Patočka např. mluví o „platnosti“ pojmů anebo o „aplikování našich kategorií na realitu – Péče III, s. 607 aj.).
(Písek, 130420-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Když mluvíme o „představě“, musíme vždy upřesnit (a sami sobě ujasnit), jde-li nám o akt představování nebo spíše o to „představované“, tedy o výsledek (rezultát) přestavování (jako aktu). Avšak ještě důležitější je přesně rozlišovat mezi představou představovanou a věcí představovanou. Uveďme příklad: před naším domem je lípa. Tu můžeme vidět, když se podíváme. Ale nemusíme se ani dívat, víme o tom, že tam roste a v létě kvete atd., pamatujeme si to, a můžeme si v paměti tu lípu také představit. Můžeme si i v zimě představit, jak byla olistěná a jak kvetla, a naopak si v létě můžeme představit, jak byla v zimě holá a bez listí. To, že a jakým způsobem si ji představujeme, je výkon naší představivosti, našeho představujícího představování, tj. je to náš výkon; výsledkem tohoto našeho výkonu je určitá představa představovaná, která se nějak vztahuje ke skutečnému stromu před naším domem. My si ovšem můžeme představovat jen tu lípu a nechat zcela stranou tu okolnost, že je před naším domem, anebo naopak si ji můžeme představovat, jak je před naším domem a jak ten dům stíní nebo jak je (z jiného pohledu) až za ním apod. Už z toho všeho je vidět, že naše momentální představa se může někdy více, někdy méně podobat skutečnosti, ale je od ní v každém případě odlišná; také můžeme mít o skutečnosti (ve vybraném rozsahu) více představ, které se od sebe navzájem také mohou lišit. A ovšem také různí lidé mohou mít různé představy o stejné skutečnosti, a my to můžeme zpozorovat a vyvodit to z toho, jaké představy si o té či oné skutečnosti (ve vybraném rozsahu) dělají nebo udělali. Nemůžeme zajisté nahlédnout do jejich mysli, abychom viděli a sledovali přímo, jak si ty své představy představované opravdu aktivně vytvářejí; nemůžeme se dokonce přímo podívat ani na výsledky toho jejich aktivního představování, protože k nim prostě nemáme přímý přístup. Ale z jejich chování, které můžeme pozorovat a pokoušet se mu rozumět, a zvláště z jejich povídání, vyjadřování, třeba i popisování skutečnosti apod. můžeme někdy lépe, jindy hůře chápat, jak oni – třeba na rozdíl od nás – tu skutečnost vidí, a to na rozdíl od toho, jak ji vidíme my. A to, co platí o přímém vidění skutečností, platí mutatis mutandis také o představování takových skutečností.
(Písek, 141118-2.)

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)

Josef Tvrdý (1937)

162. Máme-li mluviti o pojmu, nutno si napřed všimnouti poměru soudu k pojmu. Stará logika se tu dostávala do nesnází, které ještě viděti na logice Fr. Krejčího, podle níž soud jest vztahem, resp. synthesou pojmů. Odtud vyplývá, že pojem jest před soudem a že tedy základním elementem logiky jest pojem. Tj. také stanovisko zakladatelů logiky Sokrata, Platona i Aristotela a vede nutně k metafysickému hledisku v logice, které vidíme např. u Hegla a Croceho. Je-li pojem před soudem, pak soud nemění nic na obsahu pojmu, nýbrž uvádí jen pojmy ve vztah. Obsah pojmů získáváme intuicí a jest evidentní. Avšak tento názor vedoucí k evidenci a intuici jest nesprávný, neboť jak ukázal H. Höffding,¹⁸ uváděním ve vztah se vztahy a pojmy mění a pojem přibírá pak obsah toho, co bylo vyzískáno soudem. Pojem nesmíme totiž ztotožňovati s logickým předmětem, který jest hypotheticky (relativně) neměnný a jehož metafysikové v logice zneužívají k zavádění metafysiky do logiky, ztotožňujíce jej s pojmem. ... Pojem není před soudem, nýbrž až po soudu. Proto konáme soudy, abychom získali přesné pojmy. Kdybychom přesné pojmy měli napřed, konání soudů by bylo zbytečné. Skutečné tvůrčí myšlení děje se v soudech, myšlení v pouhých pojmech, jak ukazují staré snahy po dělení, jež nalézáme v Platonových dialozích Parmenidu, Sofistu a Politiku, má ráz schematisování a dogmatismu. ...
- – -
¹⁸ Höffding Harald, La pensée humaine 1911.
(0004, Logika, Praha 1937, str. 84.)