Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-706)

... Mylný pojem (λόγος – správně výpověď) je však ten, který, pokud je mylný, vztahuje se k něčemu, co není. Proto každý pojem (správně výpověď) jest mylným, který je utvořen o jiné věci než o té, vzhledem k níž jest pravdivý, na příklad nesprávný je pojem trojhranného kruhu. O každé věci jest sice v jednom smyslu jenom jeden pojem (logos), jenž vyjadřuje její bytnost (to ti én einai), v jiném smyslu jest jich však mnoho, ježto v jistém smyslu táž věc jest sama o sobě, ale sama o sobě i s určitými vlastnostmi, například Sokrates a vzdělaný Sokrates. Nesprávný pojem (logos) jest však prostě pojmem (logos) o ničem. ...
Δ 29. 1024b
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 162.)
--- --- --- --- --- --- ---
Eine Aussage aber ist falsch, wenn sie, insofern sie falsch, auf Nicht-seiendes geht. Darum ist jede Aussage falsch, wenn sie auf etwas anderes bezogen wird als das, wovon sie wahr ist, z.B. der Begriff des Kreises vom Dreieck ausgesagt wird. Von jedem Gegenstande gibt es in dem einen Sinne nur eine Aussage, nämlich die des Soseins, in anderem Sinne gibt es viele Aussagen, weil dieses Ding an sich und diese Ding samt seine Affektionen gewissermaßen dasselbe ist, z.B. Sokrates und der gebildete Sokrates. Die falsche Aussage ist von nichts geradezu Aussage. ...
(6443, Metaphysik, neubearbeit. Übers. von H. Bonitz, Meiner 31989, S. 245.)

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Je to vlastně jeden z mála případů, kdy Kraličtí svým překladem ochudili slovo řeckého textu. „Správní“ a „perspektivní“ nejsou přece ve skutečnosti „pokojní“, tj. ti, co se sami chovají pokojně a nevyvolávají žádný rozruch ani nepokoj, ale ti, co pokoj vytvářejí, tedy tvůrcové pokoje, v řeckém originálu to je eirénopoioi (eiréné je mír, poiein znamená dělati, tvořiti), tedy mírotvůrci (latinsky pacifici – pax je mír, facere je dělati; anglicky to zní obzvláště podivně: peacemakers, „dělači míru“, my starší je ještě známe jako „mírotvůrce“, zkráceně také jako „míráky“). Ale také zde se musíme tázat: chápeme dost dobře, co to je „vytvářet“ mír či pokoj (nebo dokonce „dělat“ mír)? To přece vůbec neznamená nechávat všechno „na pokoji“, nic a nikoho neznepokojovat, a už vůbec ne všechno nechávat tak, jak to je, a „smiřovat se“ s tím. To by byla netečnost, – a žádné „dílo“, žádná „tvorba“ (a nebylo by co „blahoslavit“). „Vytvářet“ mír může mít smysl pouze tam, kde mír není; a kde není mír, tam je napětí, konflikt, válka. Chovat se „pokojně“ uprostřed boje není přece ani možné, ale zejména to je hanba, zvláště pak tam, kde jsou utlačováni slabí a bezmocní. Hanba je dokonce i to, když se jako nezaujatí pouze tváříme, když zavíráme oči, když říkáme, že s tím nechceme mít nic společného, že to není naše věc. Ani milosrdný Samaritán se nezachoval zcela nezaujatě, i když přišel pozdě, neboť lupiči byli už pryč. Ale co kdyby byli zůstali někde nablízku a kdyby mu bývali chtěli v jeho milosrdném skutku zabránit? I když se do toho konfliktu přímo nedostal, nepostavil se pak i dodatečně na stranu oloupeného a zraněného? A nepostavil se tak zároveň proti oněm „lotrům“, a nemohl se tak vystavit jejich pomstě?
My nejstarší se ještě pamatujeme, jak naši tehdejší (a opět i dnešní) velcí spojenci, Francie a Velká Británie, „zachraňovali“ světový mír tím, že obětovali v Mnichově svého menšího spojence, Československou republiku. Samo slovo „mír“ nám – a především našim rodičům – tehdy zhořklo a dostalo jedovatý, zlověstný význam. Koncem války jsme se při jednání v Jaltě o budoucím „míru“ v Evropě dostali, jak se později ukázalo, za „železnou oponu“, kde ovšem zase už žádného skutečného míru nebylo, ale byl organizován „třídní boj“. A tak jsme mohli být brzo svědky toho, jak vznikala nejrůznější mírová hnutí na celém světě a jak byli nejen imperialisté, ale dokonce i vnitřní oběti třídního boje a zejména policejního teroru a nejrůznějších šikan pomlouvány jako nepřátelé míru a podvraceči mírového úsilí obrovského „mírového tábora“. Vůbec nám nemohlo přijít ani na mysl, že bychom ono „blahoslavenství“ mohli tehdy vztáhnout třeba jen na neutrální země (jak za horké, tak za studené války).
(text článku pro KR, vyjde ...)
(Písek, 110323-1.)