Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Einstein (19??)

Nepochybuji vůbec o tom, že nynější kvantová teorie (přesněji kvantová mechanika) je nejdokonalejší teorie slučitelná se zkušeností, pokud popisu klademe za základ hmotný bod a potenciální energii jako elementární pojmy. Co však na teorii shledávám neuspokojivým, jeví se různě podle interpretace, kterou dáváme funkci ψ. Buď jak buď však na počátku mého pojetí stojí teze, kterou většina nynějších teoretiků rázně odmítá:
Je něco jako „reálný stav“ fyzikálního systému, co objektivně existuje nezávisle na každém pozorování nebo měření a co může být zásadně popsáno fyzikálními výrazovými prostředky.
Jakých adekvátních výrazových prostředků, eventuálně jakých základních pojmů se má při tom užít, je podle mého mínění nyní neznámo (hmotné body? Pole? Určující prostředky, které budou musit být teprve objeveny?). Tato teze reality nemá sama o sobě smysl jasné výpovědi, pro svou „metafyzickou“ povahu; má vlastně jen programový ráz. Všichni lidé, počítaje v to i kvantové teoretiky, se pevně přidržují této teze reality, pokud nediskutují o základech kvantové teorie. Nikdo nepochybuje například o tom, že v určitém čase existovala určitá poloha měsíčního těžiště, i když se ještě nevyskytoval žádný skutečný nebo potenciální pozorovatel. Necháme-li tuto, čistě logicky uvažováno, libovolnou tezi reality padnout, je pak neobyčejně těžké vyhnout se solipsismu. Ve smyslu toho, co bylo řečeno, nestydím se učinit pojem „reálného stavu systému“ ústředním bodem svého uvažování.
Nuže, není pochyby, že funkce ψ je druh popisu „reálného stavu“. Otázka však je, zda tento popis charakterizuje reálný stav úplně nebo neúplně. Ať na tuto otázku odpovídáme jakkoli, přijdeme do nesnází. ...
(Náboženství a věda, in: 2118, Jak vidím svět, Praha 1961, s. 108-09.)

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)