Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)

Arthur Upfield (1955)

„No, pak jste od svých stopařů nemohli očekávat, že jeho stopy najdou. Kdyby byli dostatečně poučeni, snad by na místě druhého zločinu našli tytéž stopy, které viděli na místě prvního činu. A i tak by to museli být stopaři nadmíru inteligentní.“ ... „Prostě je to takhle. Dostanete zprávu, že kdesi na poušti leží zavražděná domorodá žena. Pedersen a jeho stopař se vydají na místo činu. Stopař ví všechno o vraždě i o oběti. Ví dokonce i to, kdo tu ženu zabil, i když mu to nikdo neřekl žádným známým jazykem. My víme, že se tohle stává, ale svůj názor, jak se podobné informace šíří, si necháváme pro sebe, aby se nám nějací vzdělaní pošetilci nevysmáli. Čili váš stopař zná vraha. Jakmile je doveden na místo činu, stává se vlastně jenom jakýmsi ohařem, který smí očichat předmět, na němž lpí pach štvané zvěře. Jde-li však o vraždu, kterou spáchal běloch, musíte pachatele stopaři popsat: jeho chůzi, jeho přibližný věk, jeho tělesnou váhu a výšku.“
(Vdovy z Broom, ex: Třikrát Napoleon Bonaparte, přel. Fr. Jungwirth, Grafoprint-Neubert, Praha 1995, str. 17.)