Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1968)

Vztah těla k subjektivitě by ovšem v žádném případě nebyl vztahem doprovázení, přiřazení, odpovídání ve smyslu dvou paralelních objektivních procesů. Subjektivita by pak byla smyslodajné formování, motivované a nikoli kauzálně vytvářené v jakési objektivitě, kterou by bylo třeba pouze přijmout. Je zde určitý proud smyslodajné činnosti, podněcovaný ovšem něčím objektivním, schopným pro tento proud něco znamenat; proud, který se pohybuje na různých úrovních, jež se vzájemně předpokládají a jež jsou na sobě vzájemně vystavěny, ale kde subjektivní a tělesné se navzájem prolíná takovým způsobem, že subjektivní je vždy tělesné a tělesné je rovněž subjektivní. Subjektivita je pak právě ono převzaté tělo, jež jde vstříc stále dalšímu a dalšímu formování a smyslodajství. Uvnitř celého tohoto stále se vzájemně prolínajícího smyslodajství je ovšem třeba ještě zvlášť vykonturovat subjektivní tělo, tj. tělo ne jako objekt, nýbrž jako něco živoucího, jednajícího, vnímajícího a stojícího v bezprostředním vztahu k objektům. Tělo jako subjekt – tato paradoxie je zároveň /3.1.9/ fenomén, a to takový, bez něhož bychom nikdy nemohli pochopit vidění, slyšení, vnímání vůbec a přirozeně ani naše jednání.
(Fenomenologie a metafyzika pohybu, přel. I.Chvatík, in: Přirozený svět a pohyb lidské existence, samizdat, Praha 1980, str. 3.1.8-9.)

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)