Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-706)

... Mylný pojem (λόγος – správně výpověď) je však ten, který, pokud je mylný, vztahuje se k něčemu, co není. Proto každý pojem (správně výpověď) jest mylným, který je utvořen o jiné věci než o té, vzhledem k níž jest pravdivý, na příklad nesprávný je pojem trojhranného kruhu. O každé věci jest sice v jednom smyslu jenom jeden pojem (logos), jenž vyjadřuje její bytnost (to ti én einai), v jiném smyslu jest jich však mnoho, ježto v jistém smyslu táž věc jest sama o sobě, ale sama o sobě i s určitými vlastnostmi, například Sokrates a vzdělaný Sokrates. Nesprávný pojem (logos) jest však prostě pojmem (logos) o ničem. ...
Δ 29. 1024b
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 162.)
--- --- --- --- --- --- ---
Eine Aussage aber ist falsch, wenn sie, insofern sie falsch, auf Nicht-seiendes geht. Darum ist jede Aussage falsch, wenn sie auf etwas anderes bezogen wird als das, wovon sie wahr ist, z.B. der Begriff des Kreises vom Dreieck ausgesagt wird. Von jedem Gegenstande gibt es in dem einen Sinne nur eine Aussage, nämlich die des Soseins, in anderem Sinne gibt es viele Aussagen, weil dieses Ding an sich und diese Ding samt seine Affektionen gewissermaßen dasselbe ist, z.B. Sokrates und der gebildete Sokrates. Die falsche Aussage ist von nichts geradezu Aussage. ...
(6443, Metaphysik, neubearbeit. Übers. von H. Bonitz, Meiner 31989, S. 245.)

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Pro filosofa a jeho filosofování je nějaká, ale vždy určitá tradice velmi důležitá: bez tradice není vůbec možné udělat krok dál, nad tu tradici a za ni. Po mém soudu není rozhodující, zda jde o tradici třeba nějakého národa, ostatně už proto, že v každém národě najdeme tradic více, nikdy jenom jednu. A pak jsou přece také národy, které nemají žádnou filosofickou tradici, a tam musí filosof nutně navazovat na tradici jinou, „cizí“, jiného národa nebo jiné civilizace či kultury. Ovšem v našem případě jde (už tisíc let) o různé české filosofické tradice, a já jsem si jednu z nich vybral, protože ji nejen vysoce hodnotím, ale protože ji považuji za pro sebe perspektivní – je to pro mne „Wahlverwandschaft“, i když asi proto, že ke mně ona nějak přišla a že mne oslovila víc než jiné. Ve filosofii je po mém soudu možno navazovat na rozličné tradice, ale je třeba si vybrat jednu a pak to aspoň nějaký čas vydržet. Vždycky je to ovšem filosof, který aktivně navazuje, který si tu tradici nějak uzpůsobí a přetvoří po svém, ale vždycky to je také ta tradice, která toho filosofa zaujme, jakoby osloví a pak ho nechá jakoby zakořenit – ani ne tak v sobě jako v tom, v čem má své kořeny zapuštěny sama. Navazovat na tradici neznamená k tomu, co udělali předchůdci, jen přidávat ještě něco dalšího. Je to spíš podobné vynálezům, nalezení čehosi nového, co i tu tradici postaví jakoby do nového světla (aspoň pro toho navazujícího), ale co samo je tou tradicí osvětleno, upřesněno a nakrmeno. Takové opravdové, původní navázání na pořádnou, kvalitní tradici vlastně teprve ukáže, čím ta tradice byla, čím je a čím ještě dále může být, čím se může stát, ba čím se právě tím navázáním už stává. A to nám také vyjevuje, proč nelze žádnou, ani tu nejkvalitnější tradici vymezit, objektivovat a tím jakoby uzavřít. (Tak se to dělá jen ve špatných učebnicích.)
(Písek, 110217-1.)