Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Bhagavadgíta ()

II. 16
Neskutečnost nemůže nikdy být. Skutečnost nemůže nikdy nebýt. Ti, kdo znají pravdu, vědí, že je tomu tak.
II. 17
Nikdo nemá moc zničit onu nepojmenovanou prasílu, jež proniká vším. Věz najisto, že je nezničitelná!
II. 18, 19
Ve smrtelné tělo se halí To – nesmrtelný, nevyčerpatelný a neohraničený duch. Bojuj proto, ó potomku udatných králů!
II. 20
Kdo se domnívá, že duch sídlící ve smrtelném těle zabíjí nebo může být zabit, ten nepoznal Pravdu: Duch neusmrcuje a nemůže být usmrcen. Duch se nikdy nerodí a nikdy neumírá. Jelikož se nezrodil, nemůže ani zemřít. Je věčný, neměnný a neumírá, když tělo umírá.
II. 21, 22
Jak může ten, kdo ví, že duch je nezničitelný, neměnný, bez zrodu a bez proměny, Ardžuno, zabíjet?
II. 23
Ducha šípy neprobodnou, plameny nespálí, voda nepromočí a větry nevysuší.
II. 24
Duch nemůže být probodnut, spálen, promočen ani vysušen. Je neměnný, všudypřítomný, nehybný a věčný.
II. 25
Je neviditelný, nepředstavitelný a neměnný. Víš-li to, nermuť se více!
II. 26
Ať věříš, že duch má věčné trvání, či je podroben neustálému zrodu a smrti, přece, ó mocný bojovníku, nemáš příčinu ke smutku!
II. 27
Neboť to, co se zrodilo, musí zemřít, to, co zemřelo, musí se znovu zrodit, proč tedy oplakávat nevyhnutelnou věc?
II. 28
Počátek života je nepostižitelný. Jen střed je znám. A konec života je opět nepostižitelný. Je tu, Ardžuno, nějaký důvod k smutku?
II. 29
Jeden chápe ducha jako zázrak, druhý o něm mluví jako o zázraku. Jiní o něm slyší jako o zázraku a přece, ač vidí, mluví a slyší, nikdo jej nikdy neobsáhne.
(Bhagavadgíta, zpěv II, ex: www – staženo – viz www.)

Bhagavadgíta ()

II. 10, 11
Krišna odpověděl: „Pláčeš pro ty, kteří si to nezaslouží, Ardžuno! Ačkoliv mluvíš moudře, ti, kteří jsou ještě moudřejší, netruchlí pro živé ani pro mrtvé.
II. 12
Neboť nikdy nebylo, aby nebylo Mne, ani tebe, ani těchto králů. A nikdy nebude, abychom kdy přestali být.
II. 13
Bytí není přerušeno, střídá-li se dětství, mládí a stáří. Podobně při smrti bytí nezaniká, nýbrž se uvolňuje k novému tvaru. Moudrý člověk se tím nedá oklamat.
II. 14
Smyslové vjemy horka a chladu, bolesti a radosti, jsou pomíjející a nestálé již svou přirozenou povahou. Snášej je tedy trpělivě, ó potomku králů!
II. 15
Neboť nesmrtelnosti, ó velký mezi muži, je s to dosáhnout jen moudrý člověk, který je klidný v radosti i bolesti.
II. 16
Neskutečnost nemůže nikdy být. Skutečnost nemůže nikdy nebýt. Ti, kdo znají pravdu, vědí, že je tomu tak.
(Bhagavadgíta, zpěv II, ex: www – staženo – viz www.)

Bhagavadgíta ()

II. 17
Nikdo nemá moc zničit onu nepojmenovanou prasílu, jež proniká vším. Věz najisto, že je nezničitelná!
II. 18, 19
Ve smrtelné tělo se halí To – nesmrtelný, nevyčerpatelný a neohraničený duch. Bojuj proto, ó potomku udatných králů!
II. 20
Kdo se domnívá, že duch sídlící ve smrtelném těle zabíjí nebo může být zabit, ten nepoznal Pravdu: Duch neusmrcuje a nemůže být usmrcen. Duch se nikdy nerodí a nikdy neumírá. Jelikož se nezrodil, nemůže ani zemřít. Je věčný, neměnný a neumírá, když tělo umírá.
II. 21, 22
Jak může ten, kdo ví, že duch je nezničitelný, neměnný, bez zrodu a bez proměny, Ardžuno, zabíjet?
II. 23
Ducha šípy neprobodnou, plameny nespálí, voda nepromočí a větry nevysuší.
II. 24
Duch nemůže být probodnut, spálen, promočen ani vysušen. Je neměnný, všudypřítomný, nehybný a věčný.
II. 25
Je neviditelný, nepředstavitelný a neměnný. Víš-li to, nermuť se více!
II. 26
Ať věříš, že duch má věčné trvání, či je podroben neustálému zrodu a smrti, přece, ó mocný bojovníku, nemáš příčinu ke smutku!
II. 27
Neboť to, co se zrodilo, musí zemřít, to, co zemřelo, musí se znovu zrodit, proč tedy oplakávat nevyhnutelnou věc?
II. 28
Počátek života je nepostižitelný. Jen střed je znám. A konec života je opět nepostižitelný. Je tu, Ardžuno, nějaký důvod k smutku?
II. 29
Jeden chápe ducha jako zázrak, druhý o něm mluví jako o zázraku. Jiní o něm slyší jako o zázraku a přece, ač vidí, mluví a slyší, nikdo jej nikdy neobsáhne.
(Bhagavadgíta, zpěv II, ex: www – staženo – viz www.)

Aristotelés (-384-322)

Je tedy zjevné, že obec existuje na základě přirozenosti a že je původnější než jednotlivec. Není-li totiž jednotlivec sám soběstačný, bude k obci v témž poměru, v jakém jsou jiné části k celku. Kdo však nemůže žít ve společenství anebo pro svou soběstačnost ničeho nepotřebuje, není částí obce a je buď zvíře nebo bůh.
Ve všech lidech je tedy na základě přirozenosti pud k takovému společenství a ten, kdo je založil jako první, je původcem největších dober. Neboť jako je dokonalý člověk nejlepší živou bytostí, tak je i nejhorší ze všech, žije-li mimo zákon a právo. Nejhorší je totiž bezpráví, které je vybaveno prostředky. Člověk se rodí vybaven praktickou rozumností a ctností, může jich však snadno užívat k opačným účelům. Proto bez ctnosti je bytostí nejbezbožnější a nejdivočejší a v pohlavních požitcích a v jídle nejhorší. Spravedlnost však patří k obci, neboť řádem občanského společenství je právo, a spravedlnost je rozhodováním o tom, co je podle práva.
(7917, Politika I, přel. M. Mráz, Praha 1999, str. 53; I, 2, 1253a 25-39.)

Aristotelés (-384-322)

Konečným společenstvím, utvořeným z většího počtu dědin, je obec. Toto společenství již dosahuje – dá-li se to tak říci – hranice plné soběstačnosti, a ačkoli vzniklo pro přežití, trvá pro život dobrý. Proto každá obec existuje na základě přirozenosti, platí-li to i o prvních společenstvích. Obec je totiž jejich přirozeným cílem a přirozenost je konečný cíl. Neboť konečný stav vývoje každé jednotlivé věci nazýváme její přirozeností, tak například mluvíme o přirozenosti člověka, koně nebo domu. Mimoto účel a cíl je to nejlepší; a soběstačnost je i cílem, i tím nejlepším.
Z toho je tedy zřejmé, že obec existuje na základě přirozenosti, že člověk je svou přirozeností určen k životu v obci a že ten, kdo od přirozenosti, a ne pouze náhodou žije mimo obec, je buď špatný, anebo lepší než člověk, jako ten, o němž řekl Homéros potupná slova:
Je bez bratrství, práva i krbu.
Neboť takový člověk je svou přirozeností zároveň chtivý války, protože je jako osamělý kamínek ve hře.
Je také zjevné, proč je člověk určen pro život v obci ve větší míře než každá včela a každý stádní živočich. Příroda totiž, jak tvrdíme, nečiní nic bezúčelně. Avšak ze živočichů má řeč pouze /53/ člověk. Hlas je ovšem znamením bolesti a slasti, a proto ho mají i jiní živočichové (neboť jejich přirozenost dospěla až k tomu, že mají pocit bolesti i slasti a že si to navzájem oznamují). Řeč je však určena k tomu, aby objasňovala, co je prospěšné a co škodlivé, a tedy i co je spravedlivé a co nespravedlivé. To je totiž zvláštností člověk proti ostatním živočichům, že jedině on má smysl pro dobro a zlo, pro to, co je spravedlivé a co nespravedlivé, a pro podobné věci; společenství v těchto věcech vytváří domácnost a obec.
A obec je také na základě přirozenosti původnější než domácnost a než každý z nás. Neboť celek je nutně původnější než jeho části; zruší-li se totiž celek, nebude už ani noha, ani ruka, leda podle jména, jako když někdo mluví o ruce z kamene jako o ruce; jen v tom smyslu bude mrtvá ruka ještě rukou. Každá věc je přece určena svým úkolem a svou způsobilostí, a když již není taková, nesmí se o ní říkat, že je táž, nýbrž jen, že je stejnojmenná.
(7917, Politika I, přel. M. Mráz, Praha 1999, str. 51+53; I, 2, 1252b27 – 1253a28.)