Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jaroslav Vlček (1893-)

Touhou Píseckého bylo humanismem obroditi pokleslé vysoké učení pražské. Úřední kališnictví totiž koleji Karlově neprospívalo. Zbavená jmění a zchudlá, zbavená opravdových učenců a hojných posluchačů, zbavená osobního spojení a duševních styků s universitami ostatními, zejména italskými, sklesla na samu fakultu artistickou, zřízenou a řízenou způsobem a duchem zhola klášternickým. Zabloudil-li na ni na čas muž osvícený a vědám oddaný opravdu, – záhy opět ji opouštěl. Zbývala jen samá síla prostřední, nebo slabá hlava, zakrsávající v ztrnulé bezduchosti a pohodlném odporu proti všem novotám: ignoranti nebo fanatikové. Za obecného rozkvětu studií humanistických na jihu i na západě pražskou universitu stále ještě ovládala stará scholastika se svými otřelými zbraněmi dialektické disputace jako před půl druhým stoletím: dechu nové doby ústav houževnatě se zavíral, domnívaje se tím sloužiti samostatnosti a ryzosti domácího utrakvismu, a při stálém nedostatku žactva utěšuje se jeho ,jakostí‘. Ital Balbus na př. od 1499 konal své přednášky, houfně poslouchané, v soukromí, mimo síně universitní; vysoké učení naše jej ignorovalo. Na snahy pražského měšťanstva o zvelebení koleje pak komise k tomu zřízená 1509 odpovídala — zavíráním škol soukromých. Přátelé humanismu v Čechách tudíž veliké naděje skládali v Píseckého jako reformátora pražské university.
Ale snahy a oběti jeho byly marné. R. 1507 sice nechal vyučování na škole novoměstské a přestěhoval se do nuzné koleje, na podzim r. 1508 zvolili jej děkanem — ale již v březnu 1509, nevyčkav ani obvyklé lhůty roční, hodnosti se vzdal, a poslechnuv pobídek Šlechtových, v květnu odjel do Itálie zdokonalit se v řečtině. Zkušenosti Píseckého byly opravdu smutné. Ze současných vyjádření i z pozdějších dopisů přátelských zračí. se veškerá tehdejší bída universitní. ,Na lyceu našem, jež jsme uvykli nazývati universitou, zavládlo přehrozné tyranství lenosti a nedbalosti‘… ,Nechceme — pravíte — Vergila, nechcemeť vésti život pastýřský. Nechceme Homéra, nebudouť z nás Řekové. Básníky zavrhujeme naprosto … učí zamilovaným pletkám — pravíte — a rozptylují studia. Ačkoliv prý jakýsi Homér (nevíme, jaký jest) učí ctnosti, stavěje za vzor nějakého Ulyssa, jak vypravuje Basilius, a jakkoliv jej považují za otce básníků; jejž prý onen Vergil (kterého jsme sice nikdy nečtli) docela následuje a mladíky učí jakési rekovné ctnosti (je-li to pravda, nevíme): přece jsme přesvědčeni, že pěje o jakýchsi nápojích lásky. Proto jsme uzavřeli, že se /279/ nemá Čísti, ba ani podívati se naň nikdo nemá!‘ Tak bodavě pražské mistry Ironisuje Písecký.
(ex: Jaroslav Vlček, Dějiny české literatury I., Praha 1951, str. 278-80.)

Bhagavadgíta ()

II. 16
Neskutečnost nemůže nikdy být. Skutečnost nemůže nikdy nebýt. Ti, kdo znají pravdu, vědí, že je tomu tak.
II. 17
Nikdo nemá moc zničit onu nepojmenovanou prasílu, jež proniká vším. Věz najisto, že je nezničitelná!
II. 18, 19
Ve smrtelné tělo se halí To – nesmrtelný, nevyčerpatelný a neohraničený duch. Bojuj proto, ó potomku udatných králů!
II. 20
Kdo se domnívá, že duch sídlící ve smrtelném těle zabíjí nebo může být zabit, ten nepoznal Pravdu: Duch neusmrcuje a nemůže být usmrcen. Duch se nikdy nerodí a nikdy neumírá. Jelikož se nezrodil, nemůže ani zemřít. Je věčný, neměnný a neumírá, když tělo umírá.
II. 21, 22
Jak může ten, kdo ví, že duch je nezničitelný, neměnný, bez zrodu a bez proměny, Ardžuno, zabíjet?
II. 23
Ducha šípy neprobodnou, plameny nespálí, voda nepromočí a větry nevysuší.
II. 24
Duch nemůže být probodnut, spálen, promočen ani vysušen. Je neměnný, všudypřítomný, nehybný a věčný.
II. 25
Je neviditelný, nepředstavitelný a neměnný. Víš-li to, nermuť se více!
II. 26
Ať věříš, že duch má věčné trvání, či je podroben neustálému zrodu a smrti, přece, ó mocný bojovníku, nemáš příčinu ke smutku!
II. 27
Neboť to, co se zrodilo, musí zemřít, to, co zemřelo, musí se znovu zrodit, proč tedy oplakávat nevyhnutelnou věc?
II. 28
Počátek života je nepostižitelný. Jen střed je znám. A konec života je opět nepostižitelný. Je tu, Ardžuno, nějaký důvod k smutku?
II. 29
Jeden chápe ducha jako zázrak, druhý o něm mluví jako o zázraku. Jiní o něm slyší jako o zázraku a přece, ač vidí, mluví a slyší, nikdo jej nikdy neobsáhne.
(Bhagavadgíta, zpěv II, ex: www – staženo – viz www.)

Bhagavadgíta ()

II. 10, 11
Krišna odpověděl: „Pláčeš pro ty, kteří si to nezaslouží, Ardžuno! Ačkoliv mluvíš moudře, ti, kteří jsou ještě moudřejší, netruchlí pro živé ani pro mrtvé.
II. 12
Neboť nikdy nebylo, aby nebylo Mne, ani tebe, ani těchto králů. A nikdy nebude, abychom kdy přestali být.
II. 13
Bytí není přerušeno, střídá-li se dětství, mládí a stáří. Podobně při smrti bytí nezaniká, nýbrž se uvolňuje k novému tvaru. Moudrý člověk se tím nedá oklamat.
II. 14
Smyslové vjemy horka a chladu, bolesti a radosti, jsou pomíjející a nestálé již svou přirozenou povahou. Snášej je tedy trpělivě, ó potomku králů!
II. 15
Neboť nesmrtelnosti, ó velký mezi muži, je s to dosáhnout jen moudrý člověk, který je klidný v radosti i bolesti.
II. 16
Neskutečnost nemůže nikdy být. Skutečnost nemůže nikdy nebýt. Ti, kdo znají pravdu, vědí, že je tomu tak.
(Bhagavadgíta, zpěv II, ex: www – staženo – viz www.)

Bhagavadgíta ()

II. 17
Nikdo nemá moc zničit onu nepojmenovanou prasílu, jež proniká vším. Věz najisto, že je nezničitelná!
II. 18, 19
Ve smrtelné tělo se halí To – nesmrtelný, nevyčerpatelný a neohraničený duch. Bojuj proto, ó potomku udatných králů!
II. 20
Kdo se domnívá, že duch sídlící ve smrtelném těle zabíjí nebo může být zabit, ten nepoznal Pravdu: Duch neusmrcuje a nemůže být usmrcen. Duch se nikdy nerodí a nikdy neumírá. Jelikož se nezrodil, nemůže ani zemřít. Je věčný, neměnný a neumírá, když tělo umírá.
II. 21, 22
Jak může ten, kdo ví, že duch je nezničitelný, neměnný, bez zrodu a bez proměny, Ardžuno, zabíjet?
II. 23
Ducha šípy neprobodnou, plameny nespálí, voda nepromočí a větry nevysuší.
II. 24
Duch nemůže být probodnut, spálen, promočen ani vysušen. Je neměnný, všudypřítomný, nehybný a věčný.
II. 25
Je neviditelný, nepředstavitelný a neměnný. Víš-li to, nermuť se více!
II. 26
Ať věříš, že duch má věčné trvání, či je podroben neustálému zrodu a smrti, přece, ó mocný bojovníku, nemáš příčinu ke smutku!
II. 27
Neboť to, co se zrodilo, musí zemřít, to, co zemřelo, musí se znovu zrodit, proč tedy oplakávat nevyhnutelnou věc?
II. 28
Počátek života je nepostižitelný. Jen střed je znám. A konec života je opět nepostižitelný. Je tu, Ardžuno, nějaký důvod k smutku?
II. 29
Jeden chápe ducha jako zázrak, druhý o něm mluví jako o zázraku. Jiní o něm slyší jako o zázraku a přece, ač vidí, mluví a slyší, nikdo jej nikdy neobsáhne.
(Bhagavadgíta, zpěv II, ex: www – staženo – viz www.)