Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Bhagavadgíta ()

II. 16
Neskutečnost nemůže nikdy být. Skutečnost nemůže nikdy nebýt. Ti, kdo znají pravdu, vědí, že je tomu tak.
II. 17
Nikdo nemá moc zničit onu nepojmenovanou prasílu, jež proniká vším. Věz najisto, že je nezničitelná!
II. 18, 19
Ve smrtelné tělo se halí To – nesmrtelný, nevyčerpatelný a neohraničený duch. Bojuj proto, ó potomku udatných králů!
II. 20
Kdo se domnívá, že duch sídlící ve smrtelném těle zabíjí nebo může být zabit, ten nepoznal Pravdu: Duch neusmrcuje a nemůže být usmrcen. Duch se nikdy nerodí a nikdy neumírá. Jelikož se nezrodil, nemůže ani zemřít. Je věčný, neměnný a neumírá, když tělo umírá.
II. 21, 22
Jak může ten, kdo ví, že duch je nezničitelný, neměnný, bez zrodu a bez proměny, Ardžuno, zabíjet?
II. 23
Ducha šípy neprobodnou, plameny nespálí, voda nepromočí a větry nevysuší.
II. 24
Duch nemůže být probodnut, spálen, promočen ani vysušen. Je neměnný, všudypřítomný, nehybný a věčný.
II. 25
Je neviditelný, nepředstavitelný a neměnný. Víš-li to, nermuť se více!
II. 26
Ať věříš, že duch má věčné trvání, či je podroben neustálému zrodu a smrti, přece, ó mocný bojovníku, nemáš příčinu ke smutku!
II. 27
Neboť to, co se zrodilo, musí zemřít, to, co zemřelo, musí se znovu zrodit, proč tedy oplakávat nevyhnutelnou věc?
II. 28
Počátek života je nepostižitelný. Jen střed je znám. A konec života je opět nepostižitelný. Je tu, Ardžuno, nějaký důvod k smutku?
II. 29
Jeden chápe ducha jako zázrak, druhý o něm mluví jako o zázraku. Jiní o něm slyší jako o zázraku a přece, ač vidí, mluví a slyší, nikdo jej nikdy neobsáhne.
(Bhagavadgíta, zpěv II, ex: www – staženo – viz www.)

Bhagavadgíta ()

II. 10, 11
Krišna odpověděl: „Pláčeš pro ty, kteří si to nezaslouží, Ardžuno! Ačkoliv mluvíš moudře, ti, kteří jsou ještě moudřejší, netruchlí pro živé ani pro mrtvé.
II. 12
Neboť nikdy nebylo, aby nebylo Mne, ani tebe, ani těchto králů. A nikdy nebude, abychom kdy přestali být.
II. 13
Bytí není přerušeno, střídá-li se dětství, mládí a stáří. Podobně při smrti bytí nezaniká, nýbrž se uvolňuje k novému tvaru. Moudrý člověk se tím nedá oklamat.
II. 14
Smyslové vjemy horka a chladu, bolesti a radosti, jsou pomíjející a nestálé již svou přirozenou povahou. Snášej je tedy trpělivě, ó potomku králů!
II. 15
Neboť nesmrtelnosti, ó velký mezi muži, je s to dosáhnout jen moudrý člověk, který je klidný v radosti i bolesti.
II. 16
Neskutečnost nemůže nikdy být. Skutečnost nemůže nikdy nebýt. Ti, kdo znají pravdu, vědí, že je tomu tak.
(Bhagavadgíta, zpěv II, ex: www – staženo – viz www.)

Bhagavadgíta ()

II. 17
Nikdo nemá moc zničit onu nepojmenovanou prasílu, jež proniká vším. Věz najisto, že je nezničitelná!
II. 18, 19
Ve smrtelné tělo se halí To – nesmrtelný, nevyčerpatelný a neohraničený duch. Bojuj proto, ó potomku udatných králů!
II. 20
Kdo se domnívá, že duch sídlící ve smrtelném těle zabíjí nebo může být zabit, ten nepoznal Pravdu: Duch neusmrcuje a nemůže být usmrcen. Duch se nikdy nerodí a nikdy neumírá. Jelikož se nezrodil, nemůže ani zemřít. Je věčný, neměnný a neumírá, když tělo umírá.
II. 21, 22
Jak může ten, kdo ví, že duch je nezničitelný, neměnný, bez zrodu a bez proměny, Ardžuno, zabíjet?
II. 23
Ducha šípy neprobodnou, plameny nespálí, voda nepromočí a větry nevysuší.
II. 24
Duch nemůže být probodnut, spálen, promočen ani vysušen. Je neměnný, všudypřítomný, nehybný a věčný.
II. 25
Je neviditelný, nepředstavitelný a neměnný. Víš-li to, nermuť se více!
II. 26
Ať věříš, že duch má věčné trvání, či je podroben neustálému zrodu a smrti, přece, ó mocný bojovníku, nemáš příčinu ke smutku!
II. 27
Neboť to, co se zrodilo, musí zemřít, to, co zemřelo, musí se znovu zrodit, proč tedy oplakávat nevyhnutelnou věc?
II. 28
Počátek života je nepostižitelný. Jen střed je znám. A konec života je opět nepostižitelný. Je tu, Ardžuno, nějaký důvod k smutku?
II. 29
Jeden chápe ducha jako zázrak, druhý o něm mluví jako o zázraku. Jiní o něm slyší jako o zázraku a přece, ač vidí, mluví a slyší, nikdo jej nikdy neobsáhne.
(Bhagavadgíta, zpěv II, ex: www – staženo – viz www.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Ve všech jazycích najdeme v pozoruhodné analogii dvojice slov, označujících významné životní směry, významná životní zaměření, rozhodující druhy praxe a stěžejní typy lidských vlastností. Stojí za to se poohlédnout po etymologických kořenech a souvislostech oněch dvojic. V češtině došlo ke zcela mimořádnému etymologickému sjednocení celé dlouhé řady slov, která svými významovými souvislostmi zasahují nejrozmanitější obory a dokonce úrovně skutečností a činností, kolem rozlišení prostoru, terénu, ale také tělesné rozprostraněnosti atd.atd., na směr či stranu „pravou“ a „levou“ (eventuelně a asi původně „nepravou“). Docela zvláštní dvojicí je protiva „čistý“ a „nečistý“, kde rozpětí významů se klene od prosté tělesné čistoty přes čistotu rituální až po čistotu mravní, myšlenkovou a duchovní. Základní rozdíl této dvojice od dvojic výše zmíněných (pravý – nepravý, spravedlivý – nespravedlivý, právo – bezpráví atd.) spočívá v tom, že čistota (čistotnost) se může stát obsesí, aniž by rozlišení mezi čistým a nečistým mělo samo v sobě nějaký korektiv (korigováno může a dokonce musí být odjinud, z jiné perspektivy). Právě proto není tato dvojice stejně závažná a má mnohem menší důsažnost, neboť kromě jiného její metaforické významové momenty zřetelně ztrácejí na zřetelnosti a přesnosti. Nečisté myšlení může být chápáno opět v různých významových zaměřeních – může jít o nečistotu logickou, myšlenkově koncepční či dokonce strategickou, ale také o nečistotu mravní apod. A tak se ukazuje, že z filosofického hlediska nelze na této dvojici stavět podobným způsobem, jak to dovoluje ono hnízdo dvojic, spojených s etymologickým základem rozlišení na stranu pravou a levou (nepravou).
(Písek, 000430.)

()

Ve všech jazycích najdeme v pozoruhodné analogii dvojice slov, označujících významné životní směry, významná životní zaměření, rozhodující druhy praxe a stěžejní typy lidských vlastností. Stojí za to se poohlédnout po etymologických kořenech a souvislostech oněch dvojic. V češtině došlo ke zcela mimořádnému etymologickému sjednocení celé dlouhé řady slov, která svými významovými souvislostmi zasahují nejrozmanitější obory a dokonce úrovně skutečností a činností, kolem rozlišení prostoru, terénu, ale také tělesné rozprostraněnosti atd.atd., na směr či stranu „pravou“ a „levou“ (eventuelně a asi původně „nepravou“). Docela zvláštní dvojicí je protiva „čistý“ a „nečistý“, kde rozpětí významů se klene od prosté tělesné čistoty přes čistotu rituální až po čistotu mravní, myšlenkovou a duchovní. Základní rozdíl této dvojice od dvojic výše zmíněných (pravý – nepravý, spravedlivý – nespravedlivý, právo – bezpráví atd.) spočívá v tom, že čistota (čistotnost) se může stát obsesí, aniž by rozlišení mezi čistým a nečistým mělo samo v sobě nějaký korektiv (korigováno může a dokonce musí být odjinud, z jiné perspektivy). Právě proto není tato dvojice stejně závažná a má mnohem menší důsažnost, neboť kromě jiného její metaforické významové momenty zřetelně ztrácejí na zřetelnosti a přesnosti. Nečisté myšlení může být chápáno opět v různých významových zaměřeních – může jít o nečistotu logickou, myšlenkově koncepční či dokonce strategickou, ale také o nečistotu mravní apod. A tak se ukazuje, že z filosofického hlediska nelze na této dvojici stavět podobným způsobem, jak to dovoluje ono hnízdo dvojic, spojených s etymologickým základem rozlišení na stranu pravou a levou (nepravou). (Písek, 000430.)