LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Bhagavadgíta ()

II. 16
Neskutečnost nemůže nikdy být. Skutečnost nemůže nikdy nebýt. Ti, kdo znají pravdu, vědí, že je tomu tak.
II. 17
Nikdo nemá moc zničit onu nepojmenovanou prasílu, jež proniká vším. Věz najisto, že je nezničitelná!
II. 18, 19
Ve smrtelné tělo se halí To – nesmrtelný, nevyčerpatelný a neohraničený duch. Bojuj proto, ó potomku udatných králů!
II. 20
Kdo se domnívá, že duch sídlící ve smrtelném těle zabíjí nebo může být zabit, ten nepoznal Pravdu: Duch neusmrcuje a nemůže být usmrcen. Duch se nikdy nerodí a nikdy neumírá. Jelikož se nezrodil, nemůže ani zemřít. Je věčný, neměnný a neumírá, když tělo umírá.
II. 21, 22
Jak může ten, kdo ví, že duch je nezničitelný, neměnný, bez zrodu a bez proměny, Ardžuno, zabíjet?
II. 23
Ducha šípy neprobodnou, plameny nespálí, voda nepromočí a větry nevysuší.
II. 24
Duch nemůže být probodnut, spálen, promočen ani vysušen. Je neměnný, všudypřítomný, nehybný a věčný.
II. 25
Je neviditelný, nepředstavitelný a neměnný. Víš-li to, nermuť se více!
II. 26
Ať věříš, že duch má věčné trvání, či je podroben neustálému zrodu a smrti, přece, ó mocný bojovníku, nemáš příčinu ke smutku!
II. 27
Neboť to, co se zrodilo, musí zemřít, to, co zemřelo, musí se znovu zrodit, proč tedy oplakávat nevyhnutelnou věc?
II. 28
Počátek života je nepostižitelný. Jen střed je znám. A konec života je opět nepostižitelný. Je tu, Ardžuno, nějaký důvod k smutku?
II. 29
Jeden chápe ducha jako zázrak, druhý o něm mluví jako o zázraku. Jiní o něm slyší jako o zázraku a přece, ač vidí, mluví a slyší, nikdo jej nikdy neobsáhne.
(Bhagavadgíta, zpěv II, ex: www – staženo – viz www.)

Bhagavadgíta ()

II. 10, 11
Krišna odpověděl: „Pláčeš pro ty, kteří si to nezaslouží, Ardžuno! Ačkoliv mluvíš moudře, ti, kteří jsou ještě moudřejší, netruchlí pro živé ani pro mrtvé.
II. 12
Neboť nikdy nebylo, aby nebylo Mne, ani tebe, ani těchto králů. A nikdy nebude, abychom kdy přestali být.
II. 13
Bytí není přerušeno, střídá-li se dětství, mládí a stáří. Podobně při smrti bytí nezaniká, nýbrž se uvolňuje k novému tvaru. Moudrý člověk se tím nedá oklamat.
II. 14
Smyslové vjemy horka a chladu, bolesti a radosti, jsou pomíjející a nestálé již svou přirozenou povahou. Snášej je tedy trpělivě, ó potomku králů!
II. 15
Neboť nesmrtelnosti, ó velký mezi muži, je s to dosáhnout jen moudrý člověk, který je klidný v radosti i bolesti.
II. 16
Neskutečnost nemůže nikdy být. Skutečnost nemůže nikdy nebýt. Ti, kdo znají pravdu, vědí, že je tomu tak.
(Bhagavadgíta, zpěv II, ex: www – staženo – viz www.)

Bhagavadgíta ()

II. 17
Nikdo nemá moc zničit onu nepojmenovanou prasílu, jež proniká vším. Věz najisto, že je nezničitelná!
II. 18, 19
Ve smrtelné tělo se halí To – nesmrtelný, nevyčerpatelný a neohraničený duch. Bojuj proto, ó potomku udatných králů!
II. 20
Kdo se domnívá, že duch sídlící ve smrtelném těle zabíjí nebo může být zabit, ten nepoznal Pravdu: Duch neusmrcuje a nemůže být usmrcen. Duch se nikdy nerodí a nikdy neumírá. Jelikož se nezrodil, nemůže ani zemřít. Je věčný, neměnný a neumírá, když tělo umírá.
II. 21, 22
Jak může ten, kdo ví, že duch je nezničitelný, neměnný, bez zrodu a bez proměny, Ardžuno, zabíjet?
II. 23
Ducha šípy neprobodnou, plameny nespálí, voda nepromočí a větry nevysuší.
II. 24
Duch nemůže být probodnut, spálen, promočen ani vysušen. Je neměnný, všudypřítomný, nehybný a věčný.
II. 25
Je neviditelný, nepředstavitelný a neměnný. Víš-li to, nermuť se více!
II. 26
Ať věříš, že duch má věčné trvání, či je podroben neustálému zrodu a smrti, přece, ó mocný bojovníku, nemáš příčinu ke smutku!
II. 27
Neboť to, co se zrodilo, musí zemřít, to, co zemřelo, musí se znovu zrodit, proč tedy oplakávat nevyhnutelnou věc?
II. 28
Počátek života je nepostižitelný. Jen střed je znám. A konec života je opět nepostižitelný. Je tu, Ardžuno, nějaký důvod k smutku?
II. 29
Jeden chápe ducha jako zázrak, druhý o něm mluví jako o zázraku. Jiní o něm slyší jako o zázraku a přece, ač vidí, mluví a slyší, nikdo jej nikdy neobsáhne.
(Bhagavadgíta, zpěv II, ex: www – staženo – viz www.)

Søren Kierkegaard ()

Wieweit kann die Wahrheit gelehrt werden? Mit dieser Frage wollen wir beginnen. Dies war eine sokratische Frage oder wurde es durch die sokratische Frage: Wieweit kann die Tugend gelehrt werden? … /
In dieser Hinsicht zeigt es sich, mit welcher wunderbaren Konsequenz Sokrates sich selber treu blieb und künstlerisch verwirklichkte, was er verstanden hatte. Er war und blieb Hebamme; nicht weil er "das Positive nicht hatte"*, sondern weil er einsah, daß jenes verhältnis das höchste ist, welches ein Mensch zum anderen einnehmen kann. Und darin behält er ja für alle Ewigkeit. Denn selbst wenn je ein göttlicher Ausgangspunkt gegeben wäre, von Mensch zu Mensch bleibt dies das wahre Verhältnis, wenn man auf das Absolute hinschaut und nicht mit dem Zufälligen schäkert, sondern von Herzensgrund darauf verzichtet, die Halbheit zu verstehen, die die Lust der Menschen und das Geheimnis des Systems zu sein scheint. Dagegen war Sokrates eine von Gott selbst geprüfte Hebamme, das Werk, das er vollbrachte, war ein göttlicher Auftrag (vgl. Platos Apologie); mochte er auch den Menschen als Sonderling vorkommen (ATOPÓTATOS, Platos Theätet § 149), und es hatte einen göttlichen Sinn, was Sokrates auch verstand, daß der Gott ihm verbot zu gebären (MAIEYESTHAI MÉ HO THEOS ANAGKADZEI, GENAN DE APEKÓLYSEN, Theätet § 150: Zu entbinden zwingt mich der Gott, das Gebären aber hat er mir versagt); denn zwischen Mensch und Mensch ist das MAIEYESTHAI [Entbinden], das Gebären kommt allein dem Gott zu.
Sokratisch gesehen ist jeder Ausgangspunkt in der Zeit sowieso etwas Zufälliges, Verschwindendes, ein bloßer Anlaß; mehr ist der Lehrer auch nicht, und gibt er sich und sein Wissen auf eine andere Weise hin, dan gibt er nicht, sondern nimmt …/ … Nach sokratischer Anschauung ist jeder Mensch sich selbst das Zentrale, und die ganze Welt zentralisiert sich nur auf ihn hin, denn seine Selbsterkenntnis ist eine Gotteserkenntnis. So verstand Sokrates sich selbst, so mußte nach seiner Anschauung…
…So verstand Sokrates sich selbst, so mußte nach seiner Anschauung jeder Mensch sich selbst verstehen, und kraft dessen mußte er sein Verhältnis zum Einzelnen verstehen, allezeit gleich demütig und gleich stolz. Dazu hatte Sokrates Mut und Besonnenheit, sich selbst genug zu sein, aber auch im Verhältnis zu anderen nur der Anlaß zu sein, selbst für den dümmsten Menschen. Oh, seltene Großherzigkeit, selten in unserer Zeit …
Verhält es sich so damit, die Wahrheit lehrend zu lernen, dann kann die Tatsache, daß ich von Sokrates oder Prodikos oder einem Dienstmädchen gelernt habe, mich nur historisch beschäftigen … Es kann mich auch nicht anders als historisch interessieren, daß die Lehre des Sokrates oder Prodikos die / und die war, denn die Wahrheit, in welcher ich ruhe, war in mir selbst und kam durch mich selbst ans Licht, und nicht einmal Sokrates vermochte sie mir zu geben … Mein Verhältnis zu Sokrates und Prodikos kann mich nicht beschäftigen im Hinblick auf meine ewige Seligkeit, denn diese ist retrograd gegeben im Besitze der Wahrheit, die ich von Anfang an hatte, ohne es zu wissen. … Denn der Endgedanke allen Fragens ist, daß der Befragte doch selbst die Wahrheit haben und sie durch sich selbst bekommen muß. Der zeitliche Ausgangspunkt ist ein Nichts; denn im selben Augenblick, da ich entdecke, daß ich von Ewigkeit an die Wahrheit gewußt habe, ohne es zu wissen, im selben Nu ist jener Augenblick im Ewigen verborgen, darin aufgenommen, so daß ich sozusagen ihn nicht einmal finden kann, selbst wenn ich ihn suchte, weil da kein Hier und Da ist, sondern nur ein ubique und nusquam [überall und nirgends].
Wenn sich dies nun anders verhalten soll, muß der Augenblick in der Zeit entscheidende Bedeutung haben, so daß ich ihn keinen Augenblick, weder in Zeit noch Ewigkeit, werde vergessen können, weil das Ewige, das vorher nicht war, in diesem Augenblick entstand. Unter dieser Voraussetzung laßt uns nun die Verhältnisse betrachten mit Rücksicht auf die Frage, wieweit die Wahrheit gelehrt werden kann.
(6926, Philosophische Brocken, Frankfurt a.M. 1984, S. 12-15.)