Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Marcus Tullius Cicero (-106-43)

Postupovalo se tak, že když vyslovil svůj názor ten, kde mě chtěl poslouchat, tu já jsem jej vyvracel. Jak víš, je to starý sókratovský způsob, jak vést diskusi vyvracením cizích názorů. Sokrates věřil, že tímto způsobem lze nejsnáze najít, co je pravdě nejpodobnější.
(7227, Tuskulské hovory, Svoboda, Praha 1976, str. 31)

Ladislav Hejdánek (2006)

Ve vaší práci Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti hraje rozhovor zásadní roli, konkrétně rozhovor manžela odcházejícího do práce a jeho ženy, která mu na otázku po venkovní teplotě odvětí, aby si ten svrchník přece jen vzal. Ve snaze ukázat na nepředmětnost volíte rozhovor. Dalo by se tedy říci, že dialog je pro nepředmětnost a Vaší filosofii vůbec zásadní?
Uvádění příkladů má ve filosofii jen pomocný, tj. metaforický charakter, takže k nějaké „zásadnosti“ samo o sobě nevede a může dokonce zavádět; řekl bych dokonce, že hlavní účel příkladů má být provokativní, tj. mají poukázat na něco tak běžného, že si toho už ani nevšímáme, a předvést to tak, že to právě tu obvyklost obrací naruby (tj. na hlavu nebo možná někdy spíš z hlavy na nohy). Je pravda, že takových drobných provokací zejména při přednáškách velmi rád užívám, ale má to spíš propedeutický a podněcující smysl. Naproti tomu důraz na nepředmětné skutečnosti a nepředmětné konotace mám za vskutku principiální, neboť jde o nahlédnutí, že to je jen něco zapomenutého a dokonce vytěsňovaného, ale nikoli o nějakou novinku. A tak i v případě „dialogu“ jako tématu chci především upozorňovat na superioritu toho, co tu ještě není, co však přichází a čemu (komu) musíme vyjít vstříc. Každý skutečný dialog je vlastně výcvikem v tomto „vycházení vstříc“ tomu, co ještě není, ale k čemu má dojít (např. k porozumění tomu druhému, ovšem také v tom, jak i on sám vycházel a vychází vstříc).
(Písek, 060323-3.)
(odpovědi na otázky Barbory Řebíkové, 1. verze.)