Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Gabriel Marcel (1968)

Odmítl jste označení „křesťanský existencialismus“; ale jestliže spojení mezí „věřím“ a „existuji“ je pro Vaši filosofii konstitutivní, jestliže v sobě skrývá princip veškerého odmítnutí beznaděje, nepotřebujete přijmout termín „křesťanská filosofie“?
V krajním případě … v krajním případě, snad bych řekl, že bych jej přijal do té míry, že mám námitky vůči stanovisku zaujímanému Bréhierem, když popřel – což se mi zdá naprosto nesmyslné – že by v životě nebo v křesťanské zkušenosti mohly být prvky schopné živit a především obohacovat filosofické myšlení. Takto jde ostatně – chcete-li – o jakousi negaci negace, což bych přijal, pokud se mluví o křesťanské filosofii. Ale abychom se vrátili k tomu, co jste říkal předtím a co je velice důležité: upřesním, že jsem se vždycky považoval za filosofa prahu, filosofa, který se drží – ostatně způsobem dosti nepohodlným – na půli cesty, mezi věřícími a nevěřícími, tak, abych se mohl svým způsobem opřít o věřící, opřít o křesťanské náboženství, o katolické náboženství, ale tak, abych se mohl obracet i k nevěřícím, abych jimi mohl být pochopen a snad abych jim mohl pomáhat. Myslím, že takovýto zájem, nikoliv apologetický – takové /50/ slovo by bylo zcela nemístné – ale že tato bratrská starost sehrála ve vývoji mého myšlení nesmírně důležitou roli; je tedy jisté, že otázky či námitky, které jste připomněl, mohou být vzneseny. Samozřejmě se jich nezříkám, ale jsem povinen upřesnit a takříkajíc lokalisovat, co pro mě bylo místem, jehož jsem se držel, jehož jsem se patrně nepřestal držet …
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 49-50.)

František Xaver Šalda (1934)

… Nejsem a nikdy jsem nebyl křesťanský kvietista, který se schovává pánubohu za sukně. Byl jsem vždycky a jsem i ve svém úvodníku křesťanský aktivista, tj. někdo, kdo chce uskutečňovat (od „skutek!“) vůli boží na zemi. Chtěl-li se tedy nade mnou pohoršovat pan Karel Polák, nemusil věru čekat až na rok 1936; téhož mého Boha nalezl by v mých pracích již před dvaceti a možno i před třiceti lety: Boha aktivistického, který zavazuje k činnosti. V Dantovi rozpoznal jsem kdysi křesťanského aktivistu, a přihlásil se do jeho družiny; kvietism odmítám všude, i u duchů, kterých si jinak na výsost vážím, jako u Březiny.
Dělá-li ze mne Karel Polák proto, že chci, abychom se klaněli pravému Bohu, tj. žili životem nábožensky kladným a tvořivým, mystického blbečka, je to stejně noblesní a moudré, jako bych já dělal z něho proto, že je sociální demokrat, vraha, žháře, dynamitníka. Já se se svým theismem nikdy neskrýval a neskrývám. Mně evangelium má mnohem víc pravdy než Marx; a materialistickou tzv. vědu moderní odmítám již dlouho jako divokou a nestvůrnou fantastiku bez rozumného základu. A jdu-li za evangeliem a chtěl-li bych, aby jím lidé spravovali svůj život i veřejný, je mi to akt rozumu a vůle, a ne nějaká mystická bezradnost nebo trpnost.
(3162, Pan Karel Polák, in: Zápisník VII., 1934-35, str. 73.)

Albert Schweitzer (1931)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křesťanských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz/52/šiřovány spisy, aby se dodalo více autority ideám, které obsahovaly. Nyní jsou tyto spisy pro nás už po celé generace pramenem bolestných sporů. …
Právě proto, že jsem bádáním o dějinách dřívějšího křesťanství tak často narazil na následky jeho poklesků proti historické pravdě, vedlo mě to k vášnivému úsilí o pravdivost našeho dnešního křesťanství.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 51-2.)

Albert Schweitzer (1904)

Když jsem se po práci o Kantovi vrátil k teologii, bylo by bývalo nejjednodušší, sebrat své studie o problémech života Ježíšova (jež mne zaměstnávaly od mého prvého studijního roku) a zpracovat je jako disertaci pro licenciátní zkoušku. Ale prací o večeři Páně se rozšířil můj rozhled i okruh mých zájmů. Z oblasti problémů života Ježíšova jsem dospěl zároveň do oblasti problémů prvotního křesťanství. Neboť problém večeře Páně patří do nich obou. Stojí uprostřed vývoje od víry Ježíšovy k víře prvotního křesťanství. Zůstávají-li nám původ a smysl večeře Páně tak zá-hadné, je to – řekl jsem si – proto, že jsme plně nepochopili ani myšlenkový svět Ježíšův ani prvotního křesťanství, právě tak jako jsme nepostihli problémy víry Ježíšovy a víry prvotního křesťanství, protože při jejich zkoumání nevycházíme od problému večeře Páně a křtu.
Na základě těchto úvah jsem pojal plán napsat dějiny večeře Páně v souvislosti se životem Ježíšovým a s dějinami prvotního křesťanství. Prvá studie měla zaujmout stanovisko k dosavadnímu bádání o večeři Páně a problém osvětlit, druhá měla vylíčit myšlení a působení Ježíšovo jako předpoklad pro porozumění večeře, kterou slavil se svými učedníky, třetí pak měla pojednat o večeři Páně v době prvotního křesťanství a starokřesťanské.
(Z mého života a díla. př. M. Černý, Praha 1974, str. 33.) 04-01

Duns Scotus (?1266-1308)

[Quaestio 5]Utrum cum scientia Dei stet contigentia rerum
15 Iuxta hoc quinto quaeritur utrum cum scientia Dei stet contingetia rerum.
Quod non, videtur: Sequitur ´Deus scit a fore, igitur a erit´. Antecedens verum necesasarium, igitur consequens. Consenquentia patet, quia oppositum consequentis non stat cum antecedente.16 Praeterea, omne scitum a Deo, necessario erit; sed a fore est scitum a Deo; igitur a necessario erit. Consequentia patet, quia minor est de inesse simpliciter, et ex tali minore cum maiore de necessario, sequitur conclusio de necessario.
17 Sed contrarium omnium istorum2 sribitur ad Hebr. 4: Omnia nuda sunt oculis eius etc.
(De scientia Dei respectu contingentium, in: 8387, Opera Omnia vol. XVII, Lectura I., …. , p. 484.)