Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Vlastní kritika ve filosofii musí být vždycky přednostně zaměřena na jednotlivé myšlenky (koncepce, koncepty); a nejde v ní o posouzení takové myšlenky (a tím méně jen dojem) z jakéhosi odstupu, nýbrž skutečné postavení vlastní myšlenky proti této myšlence jakoby „tváří v tvář“. A právě k tomu je zapotřebí tu kritizovanou myšlenku představit – a to je něco jiného než pouze pojmenovat. Pokud je konkrétní kritika opravdu provedena (tj. postupnou argumentací), je pak možno ji také zkrátit do určitých hesel nebo krátkých formulí, ale dnes se bohužel rozšířil pazvyk, že se takové výsledné formule opakují po jiných, a tak se vlastně jen „surfuje“ na vlnách nějakých nepřesně uváděných nebo vůbec neuváděných zdrojů – je to takové to „kavárenské kritizování“. Mám proto zásadně za to, že všude, kde se takových zhuštěných soudů a úsudků použitě při tématu, které je prezentováno jako centrální, je naprosto nutné, aby se příslušná kritika (zhuštěná v onom soudu) opravdu také předvedla, a to vskutku „na papíře“.
(Písek, 080206-1.)

Jan Patočka (1940)

Jak odlehlým se zdá dnešnímu člověku toto téma na první pohled! A jak málo na místě v časopise věnovaném kritice! Přesto ve skutečnosti věci nejsou od sebe tak vzdáleny, jak se zdá, ba lze říci, že kritik kteréhokoli duchovědného oboru potřebuje naléhavě seznámit se s problémy filosofie dějin. Snadno to nahlédne, kdo uváží úlohy kritika a filosofa dějin. Ať už kritiku, např. literární, určujeme jakkoli, ať již jde o pouhou interpretaci, nebo o estetické posuzování, nevymizí nikdy z výměru KRISIS, oddělování, rozlišování mezi podstatným a nepodstatným, případně hodnotným a nehodnotným, hlavním a vedlejším, relevantním a irelevantním: což předpokládá vždy měřítko, kritérium, které kritik přikládá k svému předmětu. Tím, že to činí, splňuje kritik zvláštní úlohu v duchovním světě mu připadající. Aniž sám tvoří v daném oboru, rozumí mu; tvůrce sám je zaměřen na obsah díla, kritik na duševní a duchovní proces, jenž dílo nese a dává mu všechen život, a zjednává v něm jasno. …
(O filosofii dějin, in: 7630, Péče o duši I, Praha 1996, str.

Ladislav Hejdánek (2006)

Kritika a zejména vynález pojmově zdůvodňované kritiky měla nejen epochální význam pro rozvoj lidského myšlení vůbec, ale navíc dovoluje každému mysliteli, který si její principy osvojí, rozvíjet vlastní myšlení způsobem naprosto nedosažitelným pro kohokoli, kdo se s ní pracovat nenaučil, tj. kdo ji nedokáže aplikovat na kteréhokoli myslitele – včetně sebe sama. J.Kozák napsal (in 5680, V boji o duchovní hodnoty, 1930, str. 60), že „Platon je však silný právě tam, kde neguje“. To však (po jistém upřesnění) platí pro každého skutečného myslitele, už proto, že v myšlení nemůže nikdo dosáhnou pravé velikosti, dokud si své myslitelské možnosti a síly nezměří s největšími mysliteli minulosti i současnosti. Naše upřesnění se ovšem bude týkat slova „negace“ a negovat“; jde o to, že negovat lze z nejrůznějších motivů a nejrůznějšími způsoby: z lhostejnosti, ze zarputilosti, z hlouposti (a z pouhého neporozumění), bezdůvodně a také na základě důkladné rozvahy a přesvědčivého zdůvodnění. Zmíněná obecná platnost se pochopitelně týká té naposled uvedené možnosti. Sama negace nestačí prostě z toho jednoduchého důvodu, že je pro každého jednotlivce původně a pak ještě velmi dlouho prostředkem sebepotvrzování a sebeidentifikace. Bytostným rysem pravé kritiky je nikoli potvrzení vlastních pozic, nýbrž ochota k rozhovoru (dialogu) s jiným myslitelem, vycházejícím z jiných kořenů a jiných pozic. Toto kritické setkání a začasté i střetnutí v dialogu je možné pouze v situaci, kdy si svou vlastní „krizi“ uvědomuje i kritizující (a kdy do podobné krize vtahuje svou kritikou i toho druhého, vlastně jej vyzývá, aby i on tuto situaci „krize“ přijal také pro sebe). A v čem vlastně spočívá tato situace společné krize (a vzájemné kritiky)? V tom, že je bytostně spjata s výhledem, tj. že není pouhým úpadkem, pouhým rozpadem vlastních pozic a koncepcí, nýbrž že oba účastníci, eventuelně i více účastníků (a nemusí jít jen o současníky, to je také podstatné), přijímají pro sebe i pro druhého jako poslední kritérium a poslední normu „pravdu“, o které se ani jeden z nich nedomnívá, že ji „vlastní“. Všude tam, kde „ten druhý“, který vidí a myslí věci jinak než já, je a musí, má být tato odlišnost (pokud ji ovšem už dávno neznám a pokud jsem se s ní už dávno sám nevyrovnal – nemá obvykle smysl se k něčemu takto již absolvovaném se vracet – ledaže by se vyjevily zvláštní důvody, proč tak znovu učinit, třeba jen proto, že mi předtím něco důležitého přece jen uniklo) příležitostí ke kritickému (autokritickému) přezkoumání vlastního pohledu i vlastních pojetí. Právě v tomto bodě je (může být) takové kritické „střetnutí“ s jiným myslitelem ničím nenahraditelné.
(Písek, 060730-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Už před lety jsem se pokusil tentativně „vymezit“ filosofii jako disciplinu kritické, systematické a radikální (ke kořenům jdoucí) reflexe. Chybí-li jakékoli „filosofii“ (tj. ať už za filosofii se vydávající nebo se ani k tomuto označení nehlásící koncepci nebo disciplíně) kterýkoli z těchto normativních atributů, znamená to, že nejde o skutečnou (pravou) filosofii, nýbrž jen o jakousi její nápodobu nebo náhražku (surogát), zkrátka o pseudo-filosofii či pa-filosofii, a přinejmenším o „filosofii“ v některém směru invalidní, torzovitou. (Což ovšem vůbec neznamená, že bezcennou: i velmi nedostatečná „filosofie“ a dokonce i pseudo-filosofie může přinést do filosofického diskurzu mimořádně významná filosofémata, i když je sama nebude s to vytěžit. To je pak dostatečným důvodem pro „pravou“ filosofii, abych se takových filosofémat chopila a uvedla je do lepších, správných, pravých filosofických kontextů.) Kritičnost svým způsobem jednak zakládá, jednak činí potřebnou a vlastně nezbytnou onu druhou normativní charakteristiku filosofování, totiž systematičnost: teprve v širších až nejširších kontextech se kritičnost může náležitě, tj. generálně uplatnit. Kritičnost bez systematičnosti (a bez náležitého zřetele a ohledu k „logickým“ souvislostem – ale tím nemáme na mysli tradiční logičnost školského, tj. formálního typu) není nikdy dost kritická; a protože v sobě uzavřený a sebelépe a sebedůmyslněji logicky sevřený „systém“ nemůže být nikdy dost věrohodný, pokud vylučuje kritiku mimosystémových předpokladů, je třeba právě také z důvodů náležité kritičnosti zdůraznit onu „radikálnost“ reflexe, tj. kritický přístup až k samým „kořenům“, „zdrojům“, „počátkům“ (v jiném ovšem než třeba karteziánském smyslu) filosofování, které ovšem nelze stavět na začátek filosofické práce, ale spíše až na nějaký ten „konec“ či přesněji je chápat jako jeden z významných jejích cílů, neboť nejsou nikdy „po ruce“ ani přímo „před námi“, ale je nutno se k nim dostat až do té hloubky, kam dosahují a odkud působí. Takže ona systematičnost, stejně jako principiálnost (či radikálnost) je důsledkem, nebo ještě lépe řečeno jen jednou ze stránek a snad i předpokladem oné „kritičnosti“, bez které se žádná pořádná filosofie neobejde.
(Písek, 060829-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Základním předpokladem konkrétní věcné filosofické kritiky je pochopení toho, co kritizuji. To není nic jednoduchého a samozřejmého, neboť předpokladem je přípustnost vytržení určitého tématu ze širšího kontextu. Kritizovaná má pochopitelně vždycky nejen možnost, ale spíše sklon odvolávat se na širší kontext ať už již publikovaný, anebo právě jej naznačovat a předvádět, a konečně jeho sdělení třeba jen ohlašovat a slibovat. Na kritiku nelze klást požadavky, aby se zabývala všemi tématy, které v daném textu (ať krátkém nebo – tím spíše – v rozsáhlém). Za dostatečnou kritiku lze považovat, když je předvedena a doložena nějaká věcná chyba, nebo když je odhalen nějaký rozpor nebo přinejmenším nedostatek zdůvodněnosti nějakého argumentu. Největším problémem je ovšem tam, kde kritizovaný autor užívá pojmů a pojmových souvislostí, které kritizující neuznává resp. s nimi sám nepracuje a pracovat nechce. To může jít tak daleko, že kritizující zavede jiné pojmy a vypracuje jiné pojmové souvislosti, které ovšem kritizovaný potom odmítá jako nepatřičné a dokonce vadné. To se velmi často stává právě při filosofických disputacích, zatímco v případě diskusí a disputací vědeckých je to mnohem vzácnější.
(Písek, 140914-2.)