Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hérakleitos ()

Hérakleitos říká, že počátkem je duše jakožto výpar, a z ní skládá ostatní.
(3478, Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 21962, str. 64.)
(ex: 7268, A.A.Long, Helénistická filosofie, Praha 2003, str. 39-40.)

Milan Balabán (2008)

Pojem milovat je jedním z centrálních pojmů hebrejské i řecké Bible. Hebrejským výrazem pro skutečnost milová¬ní je ’- h-b = milovat, zamilovat si, být laskavý, ’ahavá = láska, milování; je možné, že jde původně o dvoukořen¬né, onomatopoické hb = foukání, troubení, pořádné dý¬chání, toužení – představa dýchání spojená s představou povzbuzení mysli. Protikladem je s-n-’ = nenávidět, ne¬návist. Jde o lásku ve smyslu základního vztahu i o lás¬ku erotickou (tak v Písni písní). Řeckým adekvátem je agapan = milovat, agapé = láska, agapétos = milova¬ný. Jaká je agapé? O tom zpívá úchvatný hymnus lásky v 1K 13: láska patří k víře a naději, nikdy nezanikne. Latinský text má caritas, což má na mysli to, co je dra¬hé, vážnost, úctu, oddanost. Jiným výrazem je filein = mít rád, milovat, popřípadě i políbit; jde o laskavou pří¬chylnost, například k hostům, byť z nepříjemného odji¬nud. Ve Starém zákoně je v odvážné paralele láska k Bo¬hu i láska k bližnímu (Lv 19,18 + Dt 6,5). Ještě úžeji je to svázáno v Mt 22,36–40. Bližní, kterého je nutno mi¬lovat, je původně sou-kmenovec, Izraelec, Žid, později to bylo rozšířeno (rozprostřeno) na kohokoliv, kdo je v nou¬zi, popřípadě i na nepřítele (L 6,35). Milování Boha ne¬musí být sentimentálně zbarveno nebo církevně trakto¬váno. Musí to však být „ze všech sil“. Podobně milovat člověka znamená úplně se vydat druhému. Pozor, nejde jen o úctu, ta má být věnována rodičům (Ex 20,12), ne¬běží jen o (formální) respekt, podřízení a zařazení – to patří „vládní moci“ (Ř 13). Milovat je úplně se druhé¬mu vydat, žádné resty v kufru. Je to vlastně nemož¬né – jako bychom měli vyjet autem na vrchol skleněné hory. Napodobit Hospodina, který říká: Milováním věč¬ným miluji tě (Jr 31,3).
1. Milování není citové rozpoložení, výlev, vášeň. Je to „příkaz od jinud“. Ty, človíčku milující svou čočovičku (Gn 25,34), jdi do dobrodružství lásky, jinak ti dojde dech: dodýcháš.
2. Miluj a buď jako On-Láska. Narodil ses z Boha (1J 4,7). Proto zahrň svými skvělými niternostmi nejprve „domá¬cí víry“ (Ga 6,10), rodinné příslušníky (manželku), náhle potřebné (Samařanova akce – L 10) a někdy i člověka, který je ti oprávněně z duše protivný.
3. Erotická láska není v opozici k lásce duchovní. Může být darem tělesného i duševního pohroužení, ne-li extá¬ze: „Vždyť silná jako smrt je láska... Žár její – ...plamen Hospodinův.“ (Pís 8,6).
4. „Ó Lásko, jež mi nedáš jít, já poroučím ti duši svou...!“
(Pro homine – Milovat – poskytnout všechny své síly druhému, in:
Aktuální slovníček biblických pojmů, in: Protestant XIX, 2008, č. 8., str. 9.)

Hérakleitos (-1010)

Herakleitovi se zdá, že to, co nás obklopuje, má rozum a mysl ... Vdechnuvše tedy tento božský rozum, stáváme se rozumnými; ve spánku sice pozbýváme paměti, ale při probuzení nabýváme opět vědomí. Ježto se totiž uzavrou ve spánku smyslové dráhy, odděluje se duch v nás od souvislosti s tím, co nás obklopuje; přitom zůstává jen spojení skrze dýchání jako jakýsi kořen a oddělený duch ztrácí sílu paměti, kterou měl dříve. Ale při bdění vyhlédne zase smyslovými drahami tak jako jakýmisi okny a spojiv se s tím, co nás obklopuje, nabude rozumné síly. Jako uhlíky, přiblíží-li se ohni, se mění a rozžhavují, a vzdálí-li se, hasnou, tak podíl toho, co nás obklopuje, přijatý do našich těl, při odloučení se stává téměř nerozumným, ale při spojení skrze co nejhojnější dráhy stává se příbuzným celku.
(Zl. A 16 ze Sexta.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Praha 1944,
str. 54.)

Hérakleitos (≈ kolem -500)

Kráčeje nenalezl bys hranic duše, i kdyby ses ubíral každou cestou; tak hluboký má smysl (logos).
(Zl. B 45 z Diogena.)
Duše má smysl (logos), který sebe rozmnožuje.
(Zl. B 115 ze Stobaia.)
(0170, Zlomky předsokr. myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, str. 49.)

Hérakleitos (akmé –500-490)

[Φύσις κρυπτεσθαι φιλει.]
Povaha (věcí) se ráda skrývá.
(zl. B 123 z Themistia)
(0170, Zlomky předsokr. myslitelů , Praha 1944, str. 44.)
(3478, Zlomky předsokr. myslitelů , Praha 21962, str. 53.)
- – - – - – -
Die Natur liebt es sich zu verbergen.
(6982, Die Vorsokratiker, tr. Wilh. Capelle, Stuttgart 1968, S. 152 – 98, fr. 123.)
- – - – - – -
D’après Héraclite: Nature aime se cacher. (Discours, V, p. 69.)
(6297, Les Présocratriques, Gallimard, Paris 1988, p. 173 – CXXIII.)
- – - – - – -