Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Homér ()

Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Zdá se, že nemůže být pochyb o tom, že platnost nebo neplatnost určitého argumentu je vždycky nějak spjata s příslušným „kontextem“. A dále je zřejmé, že ten kontext není (a dokonce ze zásadních důvodů nemůže být) „jeden“, tj. nějak sám sebou a v sobě „sjednocen“, integrován, a že za takový nemůže být ani jen „předběžně“ a pouze „metodicky“ považován. Ten kontext ovšem nejen není „jeden“ ve smyslu integrovanosti, ale ani ve smyslu „roviny“ či „úrovně“ soupatřičnosti, neboť musíme přece rozlišovat mezi kontextem situačním (situačně věcně aktuálním nebo také nějak typickým), jazykovým, myšlenkovým, dobovým, a tak dále a tak podobně. To vše nelze popřít; a přece víme ze zkušenosti, že některé myšlenky obstojí jakoby samy o sobě, i když jsou formulovány velmi stručně, takže nás oslovují, i když jsou zbaveny svého původního kontextu (jakéhokoli druhu), a že tedy jsou schopny si zachovat něco bytostně vlastního, i když jsou zasazeny do kontextů velmi odlišných (zcela bez kontextů se samozřejmě obejít nemohou). Je z toho zřejmé, že žádný „text“ není ničím víc než příležitostí k tomu, abychom svým aktivním přístupem, svým vymýšlením a domýšlením umožnil, aby „promluvil“ tak, jak sám ve skutečnosti nikdy promluvit nemůže.
(Písek, 080518-2.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)