Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Lubomír Nový (1969)

Objektivitu mladší generace zdůrazňuje Střítecký tím, že ona u toho nebyla, ještě se nerozhodla, má před sebou danou realitu bez svého přičinění, a může tedy děje posuzovat objektivně, nezaujatě, zvenčí. Zde je celý jeho postup snad nejvíce ohrožen. Předpokladem totální kritiky je kritická sebereflexe, schopnost situovat sebe sama a unést své vlastní principy. Patří-li reflexe k tomu, co je reflektováno (tímto výrokem chce Střítecký upozornit na poplatnost střední generace té společnosti, proti níž ona rebeluje), potom také mladší generace patří k naší skutečnosti, k této historické situaci, již v ní jednala a jedná, již spoluodpovídá za uplynulé roky a již se – vedle přirozeně ostřejšího vidění chyb předchůdců – třeba také mýlí a nese riziko tvorby nových – demytologizačních – mýtů. Neobsahuje ryze generační hledisko v sobě také nebezpečí romantismu? Vždyť generace se dá chápat také naturalisticky („generace... se sem prostě narodila“). V každém případě by to vyžadovalo střízlivější tón. Kdo se chce ptát po smyslu iluzí druhých, nemůže se nezeptat po smyslu své vlastní deziluze.
(Metakritika krize, in: Host do domu 9/1969, str. .)
(Přetištěno znovu in: Literární noviny č. 52/1, 2007-8, str. 22.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Vlastní kritika ve filosofii musí být vždycky přednostně zaměřena na jednotlivé myšlenky (koncepce, koncepty); a nejde v ní o posouzení takové myšlenky (a tím méně jen dojem) z jakéhosi odstupu, nýbrž skutečné postavení vlastní myšlenky proti této myšlence jakoby „tváří v tvář“. A právě k tomu je zapotřebí tu kritizovanou myšlenku představit – a to je něco jiného než pouze pojmenovat. Pokud je konkrétní kritika opravdu provedena (tj. postupnou argumentací), je pak možno ji také zkrátit do určitých hesel nebo krátkých formulí, ale dnes se bohužel rozšířil pazvyk, že se takové výsledné formule opakují po jiných, a tak se vlastně jen „surfuje“ na vlnách nějakých nepřesně uváděných nebo vůbec neuváděných zdrojů – je to takové to „kavárenské kritizování“. Mám proto zásadně za to, že všude, kde se takových zhuštěných soudů a úsudků použitě při tématu, které je prezentováno jako centrální, je naprosto nutné, aby se příslušná kritika (zhuštěná v onom soudu) opravdu také předvedla, a to vskutku „na papíře“.
(Písek, 080206-1.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)
Adventus (přicházení) Homér
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)