Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Jedna z fundamentálních povinností filosofa (a filosofie vůbec) je sledování „myšlenky“, „ideje“, – nebo jak tomu budeme říkat. Jde totiž o to, že každá myšlenka také sama někam ukazuje a vede, a filosof ji musí sledovat, chce-li co nejlépe vědět, tj. rozpoznat, jaká to je myšlenka, zač stojí a co pro ni může a má udělat, aby se mohla „prosazovat“ (a to jak v myšlení, tak vůbec v životě). Zároveň však toto sledování myšlenky může filosofa odvádět od toho hlavního, totiž od hledání a rozpoznávání hlavních úkolů v dané situaci; ty úkoly totiž nejsou jen myšlenkové, jen filosofické. Někdy totiž vede určitá myšlenka do problematiky, která je úzce nebo dokonce výhradně spjata s určitým filosofování, s určitým typem filosofie, takže problémy, které se tu vynořují a musí být nějak pojednány a řešeny, jsou vlastně jen vnitřními problémy určité filosofie. Když takové zřetele nabudou vrchu, může se celá filosofie dostat nejen mimo zájem současníků, ale vysloveně mimo rámec současnost (aktuální) vůbec. Což pochopitelně vůbec neznamená, že to nemůže dopadnout nakonec tak, že o generaci nebo několik generací později nemůže něco z toho být rozpoznáno jako mimořádně důležité pro aktuální situaci o mnoho novější, mladší – ale bývá to spíše výjimkou. Nelze proto takové „výsostné“ soustředění na to, kam nějaká myšlenka nebo idea ukazuje, odmítat nebo bagatelizovat, ale je třeba si uvědomit, že eventuelní pozitivní efekt to může mít jen za určitých podmínek, totiž tehdy a tam, kde filosofie žije, tj. kde filosofové pracují a jsou zvědaví i na to, co takoví filosofičtí „poustevníci“ vlastně dělají. Jinak to propadne zmaru jako vše, na co nikdo nenaváže. (To je např. důležité při posuzování významu tzv. akademické filosofie, což nemusí spadat v jedno s tzv. „profesorskou“ filosofií, která je ne-filosofická, ale jen „o“ filosofii referující – a často bohužel až z druhé nebo třetí ruky.)
(Písek, 110128-3.)

Jan Patočka (1952)

Některý mladý člověk přečte snad to, co zde napsáno, a bude protestovat, že taková složitá cesta musí vést jen k úbytku tvořivosti. Povede zajisté k úbytku falešné, zdánlivé tvořivosti, která pracuje fantazií a nezná plného dosahu svých slov. Ve filosofii nejde tak o nové myšlenky, jako o prohloubení a osvojení myšlenek, k nimž géniové myšlení otevřeli cestu. Kdo to pochopí, může se časem stát i tvůrčím filosofem.
(Mládí a filosofie, in: Sebrané spisy, sv. I, Péče o duši 1, Praha 1996, str. 125.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Každá „myšlenka“ musí být (vy)myšlena, tj. musí být uskutečněna aktivitou myšlení; v tom smyslu je vždy „věcí subjektivní“. Důležité však je, abychom si zároveň také uvědomili, že žádnou (skutečnou) myšlenku nelze redukovat na pouhou subjektivitu. Jednou (vy)myšlena, stává se tato myšlenka skutečností; to za prvé, ale není to zdaleka vše. Myšlenka se totiž vždycky také vztahuje k něčemu, co není pouhou součástí subjektivity, ale co od myšlenky (a její skutečnosti) nelze oddělit: myšlenka, která se nevztahuje k něčemu takto s aktem myšlení zásadně nespojeného, nesvázaného, tedy vlastně nějak mimo sám tento akt „skutečného“, „jsoucího“, přestává být skutečnou myšlenkou (zůstává jen jakýmsi dojmem či pocitem, ale ani zde nemůžeme nají „dojmy“ nikterak nespojené s intencí, tj. nezatížené, „neznečištěné“ vztahem k něčemu, co není jejich součástí). To platí ještě významněji a bytostněji o každém „pojetí“, zejména pak filosofickém: každé filosofické pojetí je výmyslem, tj. muselo a musí být aktivně (vy)myšleno, protože nikdy nemůže jen prostě vyplývat z čehokoli již daného; a naproti tomu žádné filosofické pojetí nemůže být obviňováno ani usvědčováno z toho, že je „čirým výmyslem“, protože v každém takovém pojetí je a vždy musí být mnohé, co nezůstává pouhou jeho součástí ani složkou, nýbrž odkazuje na něco jakoby „skutečného“ nebo přinejmenším stojícího mimo toto pojetí a před ním jakoby „vně“. (Viz Aristotelés: je nesnadné s s pravou naprosto minout. )
(Písek, 120629-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Každá ucelená myšlenka může oslovovat, i když pro její důkladnější provedení je třeba ji uvést do nějakého širšího kontextu. Někdy ovšem myšlenka oslovuje v novém kontextu jinak, než jak oslovoval původně (v kontextu původním). To je dokladem toho, že myšlenka je čímsi relativně samostatným a takřka „živým“ nebo přinejmenším schopným oživení, kdykoli je myšlena. Myšlenka je vždycky něčím víc, než jako co je myšlena; aby mohla být myšlena resp. domýšlena dále, musí být uváděna do nových a nových kontextů. A v takovém případě se zároveň ukáže její „nosnost“, tj. šíře a hloubka toho, jak může v těch nových kontextech být s důsledností uplatněna (resp. dál a dál uplatňována). A protože nikdy nelze myslit jen jednu jedinou myšlenku, platí všechno to obdobně i pro každou myšlenku další, která je schopna nás také oslovit. A pak se takové myšlenky buď navzájem snášejí (tolerují), nebo se významně podporují, ale také třeba vylučují. A potom se musíme rozhodnout, pro kterou myšlenku jsme připraveni a nakloněni víc a kterou se napříště dáme vést (pochopitelně „jakoby vést“ – jde o metaforu). A tak posléze dospíváme k tomu, že vědomě a cíleně podržujeme ve svém dalším myšlení respekt jen k některým myšlenkám, ale ty že v našem pochopení začínají vytvářet jakousi malou nebo později větší soustavu, jakýsi větší soustavný pseudo-celek, „systém“, který ovšem musí být stále znovu ověřován a prověřován.
(Písek, 130505-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Pro posouzení nějakého myšlenkového výkonu může mít srovnávání s jakýmkoli jiným výkonem jiného autora jen pomocný ráz a funkci. Filosof se musí ve svém myšlení resp. v jeho formulacích vždycky nějak vztáhnout také ke své době, k současnému stavu filosofického myšlení a tudíž také k jiným autorům; kdyby to neudělal, zůstalo by jeho úsilí nesrozumitelné. Ale pro posouzení jeho výkonu takové srovnávání (taková komparace) zdaleka nestačí. Skutečné zhodnocení se musí vztáhnout především k tomu, čím se daný myslitel od svého myšlenkového a duchovního prostředí odlišuje, co je v něm specifické, a ovšem vždycky také, nakolik tuto svou odlišnost a specifičnost dokázal prosadit a integrovaně udržet při výkladech, týkajících se praktického resp. „skutečného“ života v dané době a dané společnosti.
(Písek, 121225-3.)