Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (1941)

… I venture upon one remark which applies to all philosophic work: – Philosophy is an attempt to express the infinity of the universe in terms of the limitations of language.
… Dovolím si jednu poznámku, jež se týká veškeré filosofické práce: – Filosofie je pokus vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka.
(Autobiographical Notes, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 15.)
(Autobiografické poznámky, in: 5800, Matematika a dobro, Mladá Fronta 1970, str.18.)

Teodor Münz (2003)

Naša túžba a potreba určitej rovnosti taká veľká, že kedysi sme verili, a to aj u nás, predovšetkým naši osvietenci, že niektoré, tak zvané prirodzené práva, v ktorých sme si chceli byť všetci rovní, nám dáva príroda. Tak napríklad právo na súkromné vlastníctvo, na odpor proti útočníkovi, na slobodu slova, náboženského vyznania, na život. Optimistické osvietenstvo, velebiace prírodu, vskutku verilo, že príroda nám dala do vienka tieto práva v našej prirodzenosti, no verili tomu už spomínaní stoici, ktorí vytvorili pojem prirodzeného práva. Tieto práva sme nazvali neodňateľnými, čiže pokladali sme ich za také dôležité, že sme ich vyňali dokonca z právomoci štátu a ústavy. Mali stáť nad nimi. Postupne sme z tohto optimizmu vytriezveli. Ak by totiž tieto práva boli vskutku zakotvené v našej prirodzenosti, museli by byť nemenné, tak ako aj ona. V histórii sa však menia, a to podľa dobových požiadaviek. Dnes vieme, že príroda nám nedáva ani právo na život. Právo žiť nám dala len potiaľ, pokiaľ nám ho nikto silnejší nevezme. Ak nás už neohrozujú šelmy, tak ešte stále bojujeme na život a na smrť s nepatrnými mikróbmi. Dnes už hovoríme len o ľudských právach, a myslím, že je to správne. Ešte stále ich oprávnene vyhlasujeme za neodňateľné, no určujeme si ich my dohodou, a nie proti vonkajšiemu, ale vnútornému nepriateľovi, ktorým sme si my sami. My si berieme navzájom slobodu pohybu, prejavu, vierovyznania, my berieme druhým ich vlastníctvo, zneuznávame druhých z takých a onakých príčin, my vedieme vojny medzi sebou, mrzačíme sa a pripravujeme sa o životy. A pretože náš zmysel pre spravodlivosť, náš súcit a altruizmus, ktorý vyviera vskutku z našej prirodzenosti, sa proti tomu búria, bránime sa dohodami o ľudských právach. Buďme však úprimní a priznajme si, že nás k tomu vedie aj strach či, krajšie povedané, potreba vzájomného mieru. Dejiny nás učia, že tí zaznávaní si svoje práva prv či neskôr vydobyjú, často aj ohňom a mečom. Sme totiž bytosti, ktoré si vedia byť navzájom aj najnebezpečnejšie spomedzi všetkých – tak, ako si vieme azda aj najnezištnejšie pomáhať.
(Nie sme si rovnakí, ale môžeme si byť rovní, in: Mosty 12, 2003, č. 21, str. 3.)

Aristotelés (–384-324)

It remains to disarm the considerations urged in /263/ support of the existence of the unlimited not only as a potentiality but as actually compassed. Some of them do not follow as alleged from the admitted premises; and the rest can be met along some other line od sound reasoning.
(1)Admitting that things never cease to come into being, it does not follow that there actually exists some sense-perceptible body unlimited in quantity; for though the sum of things be limited, things may come out of and pass into each other without end.
(2)Again, being in contact and being limited are different things. Contact is a relation with something else, for there must be something to touch the touched; and this may happen to something limited incidentally; but ,being limited‘ is not a relation. Also a limited thing need not be touched by a thing homogeneous with itself and cannot be touched by any other.
(3)It is futil to trust to what we can conceive as a guide to what is or can be; for the excess or defect in such a case lies not in the thing but in the conceiving. One might conceive any one of us to be many times as big as we are, without limit; but if there does not exist a man too big for the city to hold, for instance, or even bigger than the men we know of, that is not because we have conceived him to exist, but because he does; and whethe we have or have not conceived him to exist is a mere incident.
Fys. III, 8, 208a
(The Physics I, London etc. 1970, p. 261+263

Francis Fukuyama (1993)

Je-li však spolkový život v souladu s Tocquevillovým míněním nejlepší zárukou, že se občané demokracie nestanou posledními lidmi, pak v soudobých společnostech čelí neustálému ohrožení. Možnost smysluplného společenství nesnižují vnější síly, ale samotné principy svobody a rovnosti, jež jsou jeho základem a v dnešním světě se stále více prosazují.
Podle anglosaské verze liberální teorie, která stála u zrodu Spojených států, mají lidé dokonalá práva, ale nikoli povinnosti ke svým společenstvím. Tyto povinnosti jsou nedokonalé, protože se odvozují od práv; společenství existuje jen proto, aby chránilo práva. Morální závazky jsou proto výhradně smluvní. Nestojí za nimi Bůh, strach o věčný život nebo přirozený řád vesmíru, ale spíše soukromý zájem smluvní strany na dodržení smlouvy s ostatními.
(7336, Konec dějin a poslední člověk, Praha 2002, kap. 30, str. 305.)

Paul Ricœur (1983)

Už ve své první práci jsem užil výrazu „raněné cogito“. Nikdy mi nebyla vlastní základní myšlenka Descartova, a také Husserlova, podle níž je subjekt sám sobě „průhledný“. Sám jsem rozvíjel hermeneutiku, protože sebe sama znám pouze díky tomu, že se poznávám skrze díla druhých, kterým jsem porozuměl a která jsem si zamiloval. Nejkratší cestou od sebe k sobě je vždy myšlení druhého ... Psychoanalýza nás naučila, že „ego“ a „subjekt“ se zdaleka nekryjí. Je to však určitý subjekt, který je pacientem, „analyzantem“. Bez toho by nebyla psychoanalýza. Snad nám ve francouzštině chybí slovo, kterým bychom vyjádřili ono „já sám“ – to, co zmamená anglicky „self“ nebo německé „selbst“ ... Podle mne tu jde o problém etický a politický. Kdybychom neměli ideu právního subjektu, který je zároveň subjektem pro sebe sama i subjektem politickým, jak bychom vůbec mohli zastávat a bránit politiku lidských práv? Tady nejde o nějaký prvek sebepotvrzení, nýbrž o utváření sebe sama skrze myšlení druhých. Subjekt je zároveň i zdrojem i důsledkem schopnosti komunikovat. Velmi pěkně na to ukázal Habermas, když studoval, jaké překážky se kladou a k jakým pokřivením dochází při tom velikém dobrodružství komunikace, kde běží o osud subjektu, vědomí.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128,
Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)