Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

()

13Nebo ne nějaký zjevný nepřítel útržky mi činil, sic jinak snesl bych to; ani ten, kdo mne nenávidí, pozdvihl se proti mně, nebo skryl bych se před ním: 14Ale ty, člověče mi rovný, vůdce můj a domácí můj, 15Ješto jsme spolu mile tajné rady držívali, a do domu Božího společně chodívali.
(6630, Kutná Hora 1940, žalm 55, 13.)

Alfred North Whitehead (1941)

… I venture upon one remark which applies to all philosophic work: – Philosophy is an attempt to express the infinity of the universe in terms of the limitations of language.
… Dovolím si jednu poznámku, jež se týká veškeré filosofické práce: – Filosofie je pokus vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka.
(Autobiographical Notes, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 15.)
(Autobiografické poznámky, in: 5800, Matematika a dobro, Mladá Fronta 1970, str.18.)

Aristotelés (–384-324)

It remains to disarm the considerations urged in /263/ support of the existence of the unlimited not only as a potentiality but as actually compassed. Some of them do not follow as alleged from the admitted premises; and the rest can be met along some other line od sound reasoning.
(1)Admitting that things never cease to come into being, it does not follow that there actually exists some sense-perceptible body unlimited in quantity; for though the sum of things be limited, things may come out of and pass into each other without end.
(2)Again, being in contact and being limited are different things. Contact is a relation with something else, for there must be something to touch the touched; and this may happen to something limited incidentally; but ,being limited‘ is not a relation. Also a limited thing need not be touched by a thing homogeneous with itself and cannot be touched by any other.
(3)It is futil to trust to what we can conceive as a guide to what is or can be; for the excess or defect in such a case lies not in the thing but in the conceiving. One might conceive any one of us to be many times as big as we are, without limit; but if there does not exist a man too big for the city to hold, for instance, or even bigger than the men we know of, that is not because we have conceived him to exist, but because he does; and whethe we have or have not conceived him to exist is a mere incident.
Fys. III, 8, 208a
(The Physics I, London etc. 1970, p. 261+263

Ladislav Hejdánek (2005)

Všude, kde se v tomto světě (ve vesmíru) něco děje, děje se to „správně“ („právě“) nebo „nesprávně“ („nepravě“); vycházím z toho, že nic, co se děje, není pouhou fakticitou, není neutrální vůči „tomu pravému“. Zároveň platí, že vše, co se děje, musí nějak akceptovat situaci, v níž se to děje, tj. musí se to dít v jakémsi souladu nebo nesouladu s příslušnou situací. Představa jen faktického „procesu“, který je vůči rozdílům „pravý – nepravý“ neutrální, takže tento rozdíl se „rodí“ jen dodatečně jako subjektivní (a nemá s procesem samým co dělat), je falešná. Jinou věcí je míra, nakolik je nějaký proces (lépe nějaké událostné dění) vůbec vnímavé vůči tomu, co je pro něj (pro ně) „tím pravým“, tj. do jaké míry a na jaké úrovni je takový (nepochybně vnitřně integrovaný) proces („pravá událost“) s to se ve svém sebe-výkonu tomu „pravému“ přiblížit, a to nikoli nahodile (náhodně), nýbrž vlastním „přičiněním“ (na základě jisté úrovně reaktibility vůči onomu rozdílu). Zároveň však musíme uvažovat i jiný typ reaktibility, totiž vůči jiným jsoucnům, jiným procesům-událostem. Chyba platónských (asi nikoli Platónových) „idejí“ resp. jejich pojetí spočívá v předpokladu jejich neměnnosti. Patočka ve svém pokusu o tzv. negativní platonismus udělal významný krok v tom, že ideje zbavil jejich povahy pozitivních jsoucen; mohli bychom to poněkud zjednodušeně říci tak, že ideje zbavil jejich „pozice“, jejich „pozičnosti“ či „pózy“, totiž právě – to už poněkud posunujeme – jejich „usedlosti“, jejich nehybného dřepění v nějakém zvláštním neproměnném „světě“. Ale teprve s příchodem člověka resp. subjektu schopného myslit, a dokonce myslit způsobem, v němž myšlení je schopno se vrátit ke svým výkonům a podrobit je myslícímu překontrolování, tedy ve formě reflexe, se otvírá možnost náležitě rozpoznávat (začít rozpoznávat) a postupně stále víc a důkladnějšími postupy prozkoumávat, nakolik se faktický průběh ať už vlastních výkonů, ať širšího „dění“ jen zvenčí a jen částečně pořádaného a sjednocovaného k jistým cílům (tedy průběh i „nepravých“ událostí) dostává do napětí a případně rozporů s tím, co mělo být tím „pravým“ průběhem. Reflexe tedy umožňuje, aby se uskutečněné, faktické dění (pravé i nepravé) vyjevilo ve svém vztahu k tomu, co je jeho „pravostí“ (event. pravdivostí či „pravdou“). (Písek, 050828-2.)

Jan Patočka (1970)

... Imanentní reflexe v přítomné samodanosti nemusí eo ipso ještě nikterak dávat bytostné určení, podstatu věci, rozumíme-li podstatou to, co předmět reflexe činí tím, čím jest.
Co však činí předmět reflexe tím, čím jest? Co je bytím reflektovaného jsoucna? Nic jiného než jeho zájem o bytí na světě, o své vlastní bytí, které mu není lhostejné, vůči /163/ kterému „nestojí stranou“, nýbrž které bere s sebou do svého pohledu. Toto bytí však podstatně není v přítomnosti dáno ani cele, ani aspektuálně. Nemůže vůbec být dáno, nýbrž pouze získáno, vydobyto, nalezeno a to v boji proti něčemu, co je původně zastírá, zakrývá, falšuje. Tu může být to, co se nám z nás samých dává, nabízí,, ukazuje, záminkou k odvedení pozornosti od vlastní úlohy otevřít teprve vlastní já. Domnívat se, že víme, věděl již Sokrates, je hlavní překážka na cestě k vědění, která začíná objevením otázky.
Naproti tomu absolutní reflexe se nezajímá o mé bytí na světě, které ...
(Přirozený svět v meditaci ..., in: 6006, Přirozený svět jako ..., Praha 1970,
str. 162-63)