Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 95.)

Jiří Fiala (1995)

Prodává se teď u nás několik knížek ´magických obrázků´. Předpokládám, že jste se s nimi už setkali a že jste všelijak šilhali ze správné vzdálenosti tak dlouho, až z obrázku vystoupil téměř hmatatelný třírozměrný útvar. Z některých obrázků lze dokonce při dalším a úpornějším šilhání vydobýt útvary další, složitější či negativní. Tak a teď kladu otázku: je klamem ten třírozměrný útvar, který spatříme po jistém úsilí, anebo je klamem obrázek sám, ´bez šilhání´? Je to otázka záludná, neboť souvisí s otázkou: je svět přirozené smyslové zkušenosti klamem – a tím pravým a skutečným světem je svět přírodních zákonů třeba kvantové mechaniky? Jak je tomu vlastně s ´objektivitou´ oněch třírozměrných útvarů? Že by to byla pouhá zdání? Zvláštní zdání, jsou-li ´intersubjektivně testovatelná´ – což je zhruba Kantovo (a Popperovo) kritérium objektivity. Co teď s jedinci, kteří to nevidí? Kolik je lidí, kteří nevidí nic z kvantové mechaniky! K tomu, abychom něco viděli (ve vědě, ale právě tak v umění), je zapotřebí dosti dlouhé průpravy, výcviku. Třeba jen k tomu, abychom v mikroskopu viděli to, co vidět máme. Známé jsou zkušenosti etnografů: jsou kultury, kde ani na nejrealističtější fotografii neuvidí nic, ani své nejbližší nepoznají; fotografie pro ně vůbec nemají smysl.
(Oslava klamu, in: Vesmír 74, 1995, č. 3, str. 178.)

Tomáš Halík (2002)

Pro modernu byla hlavním nástrojem zlepšování světa věda, která připisovala – na rozdíl od ostatních přístupů ke světu – atribut objektivity. Dnes vidíme, že i pohled vědy nese s sebou vždy horizonty nedotázaných předpokladů. Můžeme se buď vzdát nároku na dosažení objektivity a ponořit se do bezbřehého relativismu a skepse, nebo nastoupit ještě jinou cestu k „objektivitě“, než bylo hromadění poznatků a experimentů. Je-li objektivita plod ctnosti spravedlnosti, pak cesta k ní vede prohlubováním citlivosti pro odlišné a uznáváním legitimity práv druhého, neustálým překračováním vlastního horizontu, kladením sebe sama „do závorky“. Není někdy tady základ skutečné, a nejen slavnostně proklamované „etiky pro věk globalizace“? Není někde tady odpověď na úzkost těch vědců, kteří si uvědomují, že ne všechno, co „můžeme“ – ve smyslu „dokážeme to, umíme to“ –, také „můžeme“ ve smyslu mravní oprávněnosti a globální zodpovědnosti? Když jsme na cestě, po níž nás vedla hesla „podmanit si svět“, „uskutečnit sebe sama“, „vědění je moc“, „čas jsou peníze“, „vše je dovoleno“ etc., došli už tak daleko, /121/, neuměli bychom se rozpomenout také na zcela opačný pohyb života?
(Co je bez chvění, není pevné, Praha 2002, str. 120–21.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Patočka v době svého pokusu o systematiku tzv. negativního platonismu (viz např. Péče o duši III, str. 604) zdůrazňuje „radikálnost distinkce mezi objektivitou a neobjektivou“, ale ačkoli užívá substantiv, míní nikoli vlastnost skutečnosti, nýbrž přístup ke skutečnosti. Proto dodává mj., „že ryze objektivně není možno nikde dospět ke skutečnému celku“: dospět, to právě zdůrazňuje ten přístup. Ovšem na druhé straně mluví Patočka o „celku“ a o tom, jak lze nebo nelze k němu „dospět“. Z toho se dá odvodit, že žádný (skutečný, opravdový) celek není jen pro objektivní přístup nedosažitelný, ale že tomu tak je proto, že sám ten celek není pouhým objektem, že sice má v sobě nebo na sobě, při sobě něco objektivního (a to pak objektivním přístupem dosažitelné jest), ale touto objektivitou se nevyčerpává, nýbrž je něčím víc, něčím navíc – můžeme tedy – teď už asi nikoli s Patočkou – říci, že má non-objektivní, ne-předmětnou stránku. Teprve po tomto upřesnění je možno položit základní otázku: jakou důležitost má v tom či jiném ohledu (a to je třeba upřesnit, v kterém) právě ona „objektivita“ přístupu, nakolik právě ono soustředění na objektivní stránku skutečnosti potřebuje ono tradiční zpředmětňování, které charakterizuje tradiční evropské myšlení? Není právě to zpředmětňující myšlení (tj. zpředmětňující, objektivující či „objektivní“ přístup) také na závadu při poznávání té „objektivní“ stránky, nejen tedy tím, že odřezává nebo aspoň nechává stranou to non-objektivní stránku? Není to výhradní soustředění na „objektivitu“ stejně na škodu, jako by bylo výhradní soustředění na „non-objektivitu“? – Mám dojem, že takto si Patočka otázku nikdy náležitě a domyšleně nekladl, a právě proto to cítím jako naprostou nutnost se tím směrem vydat, i když on, ja se zdá, ztratil důvěru, že by se tím něčeho mohlo dosáhnout. (Viz dopis Richterovi.) Zdá se mi, že Patočka nebyl s to se takovým samostatným systematickým pokusem po svém a nezávisle na tom všem, co věděl a znal, zabývat. A proto je nutno se toho chopit, i když třeba těch vědomostí a znalostí budeme mít mnohem méně, než měl on. Kdopak ví, není-li takové rozsáhlé vědění spíše na škodu systematické myšlenkové práci než ku pomoci.
(Písek, 070318-3.)