Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ozeáš ()

7Nebo lid můj ustrnul na svém odvrácení se ode mne, a ač ho k Nejvyššímu volají proroci, však žádný ho neoslavuje.
Ozeáš 11, 7
(6630, Biblí svatá, podle kralického vydání z r. 1579-1593, s. 782.)

Ozeáš ()

5Protož otesával jsem je skrze proroky, i zbil jsem je řečmi úst svých, aby soudů tvých světlo vzešlo. 6Nebo milosrdenství oblibuji a ne obět, a známost Boha více nežli zápaly.
Ozeáš 6, 5-6
13Z obětí darů mých obětují maso a jedí, ale Hospodin neoblibuje jich. Protož jižť
zpomene na nepravost jejich, a vyhledávati bude hříchů jejich, že se oni do Egypta navracují.
Ozeáš 8, 13
(6630, Biblí svatá, podle kralického vydání z r. 1579-1593, s. 779 a 780.)

Ozeáš ()

10Kdo jest moudrý, porozuměj těmto věcem, a rozumný poznej je; nebo přímé jsou cesty Hospodinovy, a spravedliví choditi budou po nich, přestupníci pak padnou na nich.
Ozeáš 14, 10
(6630, Biblí svatá, podle kralického vydání z r. 1579-1593, s. 782.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Zbavíme-li reformační tezi o ospravedlnění z pouhé víry (sola fide) historických a také teologických konotací a nánosů, nemusí tato myšlenka ztratit své oprávnění. Můžeme ji především aplikovat na život sám, přesněji na živé bytosti: veškerý život je založen vírou a z víry, ovšem chápané v kosmologickém významu. Nejde tedy o ospravedlnění z nějaké „věřivosti“, tedy tak říkajíc z „marného spoléhání“ (eventuelně „opovážlivého spoléhání“). Sama teze tedy může mít dobrá anebo falešný smysl podle toho, jak chápeme samu „víru“. Jinou věcí je ovšem to „ospravedlnění“ samo. Co to vlastně znamená? Když se něco již stalo a mělo to jak své důsledky a následky (i vzdálenější), proč to má či může být (nebo nebýt) ospravedlňováno? Nespočívá takové eventuelní ospravedlnění prostě už v tom, že to vedlo k dobrým koncům? Pokud ano, jaký smysl může takové „ospravedlnění“ mít v případě, že nakonec k ničemu dobrému nevedlo? Nebo toho ospravedlnění je zapotřebí právě v těch případech, kdy k ničemu dobrému nedošlo, ale „mělo“ dojít? Znamená takové ospravedlnění něco jako potvrzení, že se udělalo něco „správně“, ale přesto to dopadlo špatně v důsledku nepříznivých okolností atd.? Jakou funkci by však v tom mohla mít právě „víra“? Vždyť potom by právě ona „víra“ musela být „ospravedlněna“, třebaže k ničemu dobrému nedošlo, případně došlo k nejhoršímu. Je-li možné ospravedlnění z víry, jak může potom být ospravedlněna sama víra?
(Písek, 110510-2.)