Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Božena Komárková (1952)

… Věcné vztahy jsou vždy vyjádřeny nějakou formou vlastnických poměrů. Dlouhá staletí se tak dálo zásadou soukromovlastnickou, v současné době kolektivistickou. Věcné vztahy jsou snadněji racionalizovatelné a řádově zvládnutelné než vztahy mezi lidmi. Jsou také druhotné, neboť zůstávají v kategorii prostředků pro lidské cíle. Proto zkušebním kamenem každého řádu není organizace poměrů věcných, ale lidských. Neboť žádný řád není s to v sebe člověka cele uzavřít. Ačkoli jej omezuje a plní řádovou funkci právě tím, že na daném omezení trvá, není v jeho moci a nemůže být také jeho cílem vyjádřit člověka řádově beze zbytku. Proto je otázka řádu zároveň otázkou lidské svobody. Je to otázka pro křesťany. Svoboda není „institucí“ přirozeného práva. Nepřichází do právních řádů shora, aby v nich byla reflexem věčných platónských idejí, které existují nezávisle na člověku. Svobody je mezi lidmi a odtud i v jejich právních řádech tolik, kolik je jí v lidském svědomí, probuzeném slyšením božího slova. Není pro ni jiné záruky, než že proniká do společnosti zdola věrností těch, kdo jsou svobodni, poněvadž jsou poslušni Bohu.
Je omyl domnívat se, že přirozené právo zaručovalo platnost práv lidských. Tato práva mohla mít vždy svou platnost jen jako součást právního řádu. Jejich nejistota v současné právní skutečnosti je jen úměrná hloubce převratu, kterým jsme prošli. Otázka lidské svobody však může být v novém právu zodpovězena stejně málo jako v řádech jiných. Lidská svoboda, překračující každý řád svou vlastní dimenzí, není řešitelná z dimenze řádu právního. Křesťan ji pochopí jen ve světle božího řádu, který zjevil Ježíš Kristus. Je to ochota k oběti. Jen v ní se otvírá tajemství lidské svobody a její regenerace také v laických řádech.
(Přirozené právo a křesťanství, in: 7487, Sekularizovaný svět a evangelium, Konfrontace, Curych 1981, str. 21.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Filosofie, které nejsou schopny myšlenkově uchopit „subjekt“ v novém smyslu (tedy jako non-objekt), nebo které dokonce subjekt výslovně popírají, nemohou dost dobře „lidská práva“ uznat, ale pokud je vůbec neodmítají, pak je svěřují sféře subjektivity a myšlenku lidských práv chápou jako ideologickou. My tedy budeme předpokládat, že každý pro lidský subjekt (pro každého člověka) platí, že je třeba respektovat jeho lidskou důstojnost, která zahrnuje také základní lidská práva. Protože subjekt je přímo ex definitione non-objekt, tj. není redukovatelný na objekt, na pouhý předmět (pouze předmětnou stránku), neboť nejen má také stránku ne-předmětnou (právě subjektní – přísně odlišovat od „subjektivní“), ona platnost lidské důstojnosti a lidských práv není a nemůže být chápána jako složka nebo součást předmětné stránky člověka, tedy ani jako jeho nějaká daná výbava, jako něco, čeho se mu dostává „při narození“, co se mu „při-rodí“; a dále nejsou ničím, co by bylo nějak samočinně, automaticky spjato s jeho „vlastnostmi“, ať už tělesnými či duševními (ostatně tělo a duše naleží obojí nerozdílně k sobě, a u obojího tedy musíme respektovat obě zmíněné „stránky“, předmětnou i nepředmětnou – proto je třeba vzít na vědomí, že ani lidská důstojnost, ani lidská práva nejsou součástí ani složkou předmětné stránky člověka, tedy ani předmětné stránky jeho psychiky nebo „duše“). Velmi důležitý je právě v tomto případě časový aspekt celé situace: lidská důstojnost i základní lidská práva náleží do „budosti“ lidského jedince jako to, co sice ještě není „jsoucí“, ale co se má stát, uskutečnit, co už už nastává, co už čeká, aby se toho ten jedinec ujal a aby to aktivně začal uskutečňovat (a aby v tom pak pokračoval). Člověk jako subjekt totiž není redukovatelný na to, čím nebo kým „jest“, ale vždycky k němu náleží také a v jistém smyslu dokonce především to nebo ten, čím nebo kým se může stát, má stát a již již stává. Právě proto také ze strany ostatních lidí to, čím nebo kým jako subjekt (tedy nikoli pouhý objekt) „jest“, nemůže být dost dobře jen vzato na vědomí, registrováno, konstatováno, nýbrž musí to být uznáno, respektováno, a dokonce zčásti jako závazek a povinnost i těch druhých, rozhodně pak jako závazek uskutečňování zmínění důstojnosti a základních práv přinejmenším ničím nepřekážet – tj. onu „budost“ neohrožovat a „budoucnost“ neukrádat.
(Písek, 080323-4.)

Francis Fukuyama (2002)

(Proslov na Fóru 2000 – viz též: www.forum2000.cz.)
(Všeobecná platnost lidských práv, in: Liter. noviny č. 43, 24.10.2001, str. 11.)

Přísloví ()

8,22 Hospodin měl mne při počátku cesty své, před skutky svými, přede všemi časy.
22 Dominus possedit me in initio viarum suarum,
antequam quidquam faceret a principio;
23 ab aeterno ordinata sum
et ex antiquis, antequam terra fieret.

Paul Ricœur (1984)

Přimlouváte se za návrat k buržoaznímu romantickému pojetí soukromé subjektivity, zbavené vší politické odpovědnosti?Vůbec ne. V nedávných diskusích s pražskými filosofy jsem mluvil o krizi subjektu v současné kontinentální filosofii, zejména ve strukturalismu. Zdůraznil jsem, že když se zbavíme ideje subjektu, který zodpovídá za svá slova, nejsme už s to mluvit o svobodě a o lidských právech. … Společnost, v níž už nejsou subjekty eticky odpovědné za svá slova, je společnost, v níž už nejsou občané. Pro pražské disidentské filosofy je integrita a pravdivost jazyka prvotní filosofická otázka. A tato otázka se stává mravním a politickým aktem odporu v systému založeném na lži a převrácenosti. Východoevropský marxismus degeneroval z dialektiky na pozitivismus. Zřekl se hegelovské inspirace, která udržovala marxismus jako uskutečnění univerzálního subjektu v dějinách, a stal se pozitivistickou technologií manipulace mas.
(R. Kearney, Rozhovor s P. R., in: Reflexe č. 10, 1993, 1 – str. 15 – přel. Jan Sokol; původně: Dialogues with Contemporary Continental Thinkers, Manchester Univ. Press 1984, p. 15-46.)