Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Přísloví ()

Though thy enemy seems a mouse, yet watch him like a lion.
(ex: 7843, Webster´s Pocket Quotation Dictionary, Trident Press Int. 1997, p. 140.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Naše rozlišování mezi pravými a nepravými událostmi se může odvolat již na Aristotela, který také rozlišuje mezi celky pravými a nepravými, ovšem místo o „pravosti“ mluví o „přirozenosti“. Přirozený celek, HOLON FYSEI, se vyznačuje tím, že jeho části jsou uvedeny a drženy v jistém, sjednocení, jednotě tím, že celek je obklopuje a objímá (PERIECHEI; Met. V, 26, 1024b; Kříž 159)). Tím navazuje Aristotelés už na starého Hérakleita, který uvažuje o světě jako celku a který vidí základ světové jednoty v LOGU. A tento LOGOS jako buď s rozumem totožný nebo jako základ rozumu vstupuje do lidských myslí (duší) tak, že se ho „nadechujeme“. Je to tedy myšlenka stará; když Pierre Teilhard de Chardin mluví o „přirozených jednotkách“ (unitées naturelles), navazuje přímo na tuto starou tradici. A právě v tomto smyslu chceme nadále uvažovat o subjektu, a tím jej zase usazujeme doprostřed skutečného světa, zatímco po objevu subjektu v novém smyslu byl vždy stavěn jakoby mimo svět (subjekt stále proti světu, nebyl ve světě resp. přesněji „na světě“, pokud jde o subjekt lidský). Tak jako Leibniz objevil niternost v novém smyslu, a tak jako Hegel Leibnizovým monádám prorazil nejen okna, ale i dveře, aby tak umožnil zvnějšňování vnitřního i zvnitřňování vnějšího (tedy přechody sem i tam), ale subjekt resp. ducha (absolutního) nejen postavil proti světu, ale dokonce jej tak i „objektivoval“ a učinil na světě jen druhotně závislým, a to je v té míře, pokud si sám ten svět (přírodu a dějiny) před sebe nepostavil jako svou protivu a tedy překážku, kterou mohl a musel překonat, aby „přišel k sobě“, tak je nutno nyní znovu postavit subjekt doprostřed světa, aniž bychom ho zbavili toho, že je víc než jeho součástí, že není vposledu v plnosti jeho součástí, ani jeho produktem, nýbrž že svět – i svět jakožto „celek“ (což filosofie musí předpokládat, ale bez jistoty, že svět celkem opravdu a ,už‘ jest) – je na subjektech založen, že bez subjektů by světa nebylo. Což ovšem neznamená, že svět redukujeme na obrovskou množinu subjektů (jak tomu je u Leibnize, kde je navíc zcela zrušena či spíše anulována Descartova „res extensa“) nebo že jej budeme chápat jako jakousi kolektivní „představu“ (vlastně iluzi) všech subjektů. Svět je velmi složitým a skutečným předivem vztahů mezi subjekty, ale – jak máme stále ještě za to – sám subjektem není. (Písek, 030720-1.)

Přísloví ()

15Mně pak to Bůh dal, abych mohl mluviti s rozumem, a přemyšlovati náležitě o těch věcech daných. On zajisté i moudrosti jest vůdce i moudrých správce. 16Nebo v rukou jeho my sme i řeči náše, též všecka opatrnost i umění řemesl. 17On zajisté dal mi těch věcí, kteréž v bytu jsou, známost pravou, abych věděl, jaká jest podstata světa i moc živlův; 18Počátek, dokonání i prostředek časů, 19Proměny běhu slunečného, rozdílnost počasí, běh roku a spořádání hvězd, 20Přirození živočichův, povahy zvířat, moc větrů a přemýšlívání lidská, rozdíl kmenů i moci koření; 21Anobrž cokoli tajného nebo zjevného jest, povědom sem; nebo všech věcí řemeslnice vyučila mne moudrost.
(7437, Apokryfy, pův.Kral., Praha 1952, str. 197.)
15Mihi autem dedit Deus dicere ex sententia, / Et praesumere digna horum quae mihi dantur, / Quoniam ipse sapientiae dux est, / Et sapientium emendator. / 16In manu enim illius et nos et sermones nostri, / Et omnis sapientia, et operum scientia, et disciplina. / 17Ipse enim dedit mihi horum quae sunt scientiam veram, / Ut sciam dispositionem orbis terrarum, et virtutes elementorum, / 18Initium et consumationem, et medietatem temporum, / Vicissitudinum permutationes, et commutationes temporum, / 19Anni cursus, et stellarum dispopsitiones, / 20Naturas animalium, et iras bestiarum, / Vim ventorum, et cogitationes hominum, / Differentias virgultorum, et virtutes radicum. / 21Et quaecumque sunt absconsa et improvisa didici: / Omnium enim artifex docuit me sapientia.
(6470, Vulgata, nova editio, 1985, p. 624-25.)

Přísloví ()

1Milujte spravedlnost, kteříž soudíte zemi; smyslte o Pánu dobře, a v sprostnosti srdce hledejte ho. 2Nebo nalezen bývá od těch, kteříž ho nepokoušejí, a zjevuje se těm, kteříž nejsou nevěrní jemu.
(7437, Apokryfy, pův.Kral., Praha 1952, str. 195.)
1Diligite iustitiam, qui iudicatis terram, / Sentite de Domino in bonitate, / Et in simplicitate cordis quaerite illum; / 2Quoniam invenitur ab his qui non tentant illum, /Apparet autem eis qui fidem habent in illum.
(6470, Vulgata, nova editio, 1985, p. 619.)

Přísloví ()

1Spravedlivých pak duše jsou v ruce Boží, a nikoli nedotkne se jich muka. 2Zdá se nemoudrým, že mrou, a počítáno bývá vyjití jejich za bídu, 3A odjití od nás za potření; ale oni jsou v pokoji.
(7437, Apokryfy, pův.Kral., Praha 1952, str. 197.)
1Iustorum autem animae in manu Dei sunt, / Et non tanget illos tormentum mortis. / 2Visi sunt oculis insipientium mori, / Et aestimata est afilosofictio exitus illorum, / 3Et quo a nobis est iter exterminium; / Illi autem sunt in pace; / ...
(6470, Vulgata, nova editio, 1985, p. 620.)