Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2004)

Už samo slovo naznačuje, že vlastně nevíme, odkud naše „nápady“ (a vůbec nové myšlenky) přicházejí: jako by na nás „padaly“. Možná, že nepřicházejí všem lidem stejně – někteří mají nápadů spoustu, jiní mají kloudný nápad jen zřídka. A dokonce i ti, kteří obvykle mají hodně zajímavých nápadů, mívají o ně občas nouzi. Zejména od dob romantismu jsme si navykli mluvit o tom, že jde o lidskou „tvořivost“. To znamená, že to považujeme za duševní vlastnictví, když někomu něco využitelného napadne; spory o to, čí to byl „nápad“, jsou ovšem mnohem starší. Mám obavu, že tady si přisvojujeme něco, co nám v pravém slova smyslu nepatří, co není původně naše, ale co k nám nějak přišlo, osolovilo nás – a na nás bylo jen, abychom si toho povšimli, vzali to vážně, pormyslili vše potřebné a pak tomu dali nějaký tvar, nějakou již uskutečněnou nebo aspoň uskutečnitelnou podobu. Rozdíl mezi lidmi, kteří nápady mají, a těmi, kdo nápady nemají nebo jen zřídka, nespočívá v tom, že ti první by opravdu byli „plni nápadů“, nýbrž spíše v tom, že jedni jsou vůči přicházejícím nápadům vnímavější než ti druzí. Taková vnímavost vůči tomu, co k nám sice jakoby přichází (co „na nás padá“), ale co tu ještě není nijak „dáno“ ani jako nějaká „danost“ přístupno, se jistě značně odlišuje od vnímavosti smyslové (a tak přece „vnímavosti“ obvykle rozumíme). Proto se musíme tázat, co je tak bytostně vlastní tomuto druhu vnímavosti vůči tomu, co „není“, ale co přichází. Nicméně něco z tohoto druhu vnímavosti je nepochybně přítomno také při vnímání smyslovém, alespoň v těch nejvýraznějších a možná rozhodujících případech, kdy postřehujeme něco, co ještě neznáme, s čím jsme se ještě nesetkali apod. V naprosté většině případů obojí vnímavost spolupracuje, i když poměr rolí se mění. Obrovský význam má však „vnímavost“ vůči tomu, co „není, ale přichází“ tam, kde nejde o „předměty“ smyslového vnímání, nýbrž o myšlenky; teprve tam se ukazuje pravá povaha „nápadů“ v plném světle. (Písek, 040109-1.)

Carl Gustav Jung (1935)

Vidíte, jak se může stát, že se obraz začne hýbat. A stejným způsobem, když se soustředíte na vnitřní obraz, začne se pohybovat, obraz se začne obohacovat o detaily, hýbe se a rozvíjí. Pokaždé mu přirozeně nedůvěřujete a jste toho mínění, že jste si to jen vymysleli, že je to jen váš vlastní výmysl. Musíte ale tyto pochybnosti překonat, protože to není pravda. S naší vědomou psýché dovedeme vyprodukovat skutečně jen velmi málo. Jsme ustavičně závislí na věcech, které doslova spadnou do našeho vědomí; proto jim v němčině říkáme Einfälle (nápady). Kdyby se například mému nevědomí zlíbilo nedávat mi myšlenka, nemohl bych pokračovat ve své přednášce, protože bych nebyl s to vymyslet další krok. Všichni máte tu zkušenost, kdy chcete říct jméno nebo slovo, které době znáte a jednoduše si ho nemůžeme vybavit; ale o něco později vám samo vytane v paměti. Jsme zcela závislí na dobrotivé spolupráci našeho nevědomí. Když nespolupracuje, jsme úplně ztraceni. Proto jsem přesvědčen, že pomocí vědomé vynalézavosti toho nemůžeme mnoho docílit; přeceňujeme sílu úmyslu a vůle. A tak když se soustředíme na vnitřní obraz a když jsme natolik opatrní, abychom nepřerušili tok událostí, vyprodukuje naše nevědomí sled obrazů, které tvoří úplný příběh.
(Analytická psychologie, Academia, Praha1993, str. 180.)