Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Rozhodujícím momentem při hledání nové perspektivy a nového východiska je problém času a časovosti. Ale také sám čas (i časovost) musíme chápat novým resp. odlišným způsobem, než bývá zvykem. Konstrukce tzv. lineárního času nám nepostačí; čas a časovost musíme vidět jako úzce, ba nerozlučně spojené s děním, především pak s událostným děním, přičemž nejprve musíme myslet na tzv. pravé události, tj. na události jako celky vnitřně sjednocené, integrované (a tedy vnitřně vydělené ze svého okolí). Tak se ukazuje jako druhý neméně rozhodující moment nové perspektivy ohled na celkovost. Oba zmíněné momenty musíme respektovat jako hluboce spolu spjaté a zásadně neoddělitelné (a to ani v abstrakci). Proto má svůj smysl a své zdůvodnění, budeme-li začínat pojetím tzv. události (nejprve „pravé“ události).
Právě na pojetí „události“ můžeme nejlépe ukázat nutnost myšlenkově co nejpozornějšího překročení mezí toho, co běžně (a málo reflektovaně, tj. nekontrolovaně) rozumíme „skutečností“ a „skutečným“: chápeme-li událost jako celek, je zřejmé, že aktuálně jsoucí je vždy jen určitá fáze události, nikoli událost celá (výjimkou jsou tzv. primordiální události). Z toho nutně vyplývá, že každá událost „je“ z větší části „nejsoucí“ (rozumí se aktuálně ne-jsoucí), ale že přesto zůstává čímsi velmi skutečným v rámci události jako celku. Označíme-li každou „fázi“ událostného dění jako „jsoucnost“ (na rozdíl od „bytí“, které je časově koextenzivní s celou událostí), můžeme pak mluvit o převaze nejsoucích jsoucností oproti vždy jen jediné jsoucnosti aktuálně jsoucí.
(Písek, 110116-2.)

Demokritos (≈460-370)

Demokritos ukazuje, že je nemožné, aby všechno vzniklo, neboť čas nevznikl.
(Zl. A 71 z Aristotela.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, př. Karel Svoboda, Praha 1944,
str. 132.)

Jan Patočka (1969)

Proč je čas nezbytnou komponentou výměru bytí jsoucích věcí? Časové stupně a časové horizonty jsou různé, vnitřně spjaté způsoby na jedné straně onoho vyčlenění z celku, jež znamená individuaci jsoucna, na druhé straně spojení, syntézy, která pro nás teprve definuje, určuje jsoucno. Konečná bytost je ve svém setkání se jsoucnem odkázána na syntézu, na slučování zažitého, konečně na svou vlastní časovost. Čas (prostor je jedna z jeho dimenzí) je to, bez čeho není možné ani jsoucno jednotlivého ve světě, ani naše jasnost o jsoucnu, porozumění, rozumějící chování a jednání a posléze poznání.
Co znamená konstatování tohoto časového rázu v charakteristice bytí? Dvojí tezi: že na jedné straně nelze /157/ jsoucno pochopit bez vztahu k bytí, na druhé straně však že bytí věcí nemůže být zjišťováno beze vztahu k odemčenosti pro to, čemu lze porozumět, pro smysl, bez něhož si nelze představit naši zkušenost. Bytí jsoucího bez tohoto vztahu však sleduje odedávna ta filosofická nauka, které říká tradice metafyzika. Problém přirozeného světa, pojatý ve své hloubce jako restituce původního rázu bytí světa a jeho komponent, je tak v souvislosti s otázkou revize metafyziky.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, s. 156-7.)

Ladislav Hejdánek (2012)

V Písku, 20.4.2012
Milý Jakube,
jsem rád, že jsi tu svou otázku rozvedl; nyní je mi jasnější, oč Ti jde, ale také, v čem jsi nepochopil onu změnu v „časové orientaci zvnějšňování“ (§ 7). Právě na ty první řádky na str. 35 a 36 jsi se dost nesoustředil, takže si ani neuvědomuješ onen „předsudek“, od něhož se musíš „osvobodit“. Jde o to, že naše běžné „posuzování času neprávem“ (tedy přinejmenším zčásti neprávem) „převrací skutečnost událostí vlastně naruby“: na oné „běžné“ (a tedy „předsudečné“, „umělé“) časové ose se dítě jeví jako mnohem starší (dřívější) než stařec (rozumí se: týž člověk jednou jako dítě a jednou jako stařec). A to je přece proti „rozumu“ (tj. proti správnému pochopení, že dítě je přece mladší než stařec). Zobecněno (resp. myšlenkově modelováno na „události“ obecně): událost se nejdříve neděje, jen se připravuje dít; teprve pak se začíná dít, a to je okamžik, který je možno zvnějšku zachytit a konstatovat, kdežto to, co tomuto začátku předchází, zvnějšku konstatovat nelze. Ale nikoli proto, že se ten začátek skrývá někde v minulosti, nýbrž právě naopak, že přichází z budoucnosti. Takže to slovo „dříve“ nebo předložka „před“ mohou mít (a mají) dvojí význam: z vnějšího pohledu to, co je „dříve“, je dále v minulosti. Ale to platí jen po našem zařazení na časovou osu, tj. po našem zpředmětnění (založeném na umělé konstrukci). Ve skutečnosti (tj. z hlediska nikoli odkudsi zvenčí, ale z hlediska událostného dění samého) je „dříve“ to, co je v budoucnosti: člověk jako dítě je dříve než týž člověk jako dospělec, a ten je dříve než týž jako stařec. Všechno, co se děje, děje se z budoucnosti přes aktuální přítomnost, a pak teprve odchází do minulosti. A my to na časovou osu kreslíme obráceně, protože se sami stavíme jakoby „mimo“. – Souhrnně řečeno: každá uskutečňující se událost má svůj vnějšek (a ten lze zakreslit na časovou osu tak, jak to běžně děláme), ale má také své „nitro“ resp. svou „nepředmětnou stránku“, která probíhá ve skutečnosti (tedy bez ohledu na pozorovatele) v přesně opačném směru. Takže to, co běžně označujeme za „počátek“ nějaké události, je jen naší konstrukcí, kterou zakládáme na tom, co je zvnějšku registrovatelné. Ovšem ve skutečnosti (tj. doopravdy) ten začátek události má být hledán a chápán tak, že onomu zvnějšněnému „počátku“ předchází, ale protože zcela evidentně nemůže být jeho „předchůdnost“ umístěna do minulosti (kam ve své konstrukci časové osy umisťujeme vše zvnějšněné), musí být „umístěna“ (ovšem časově, tedy „temporalizována“) do budoucnosti.
Tak teď doufám, že Ti je jasné aspoň to, co tam je řečeno (napsáno), ať už s tím můžeš souhlasit nebo ne (to už pak je na Tobě). Zkrátka: dříve než počátek zvnějšňování události je její počátek ještě nezvnějšněný, tedy přicházející z budoucnosti (nikoli z minulosti, to už by předpokládalo nějaké zvnějšnění). Ale vždyť to je už zřejmé v jazyce samém: zvnějšňováno může být jen něco, co je ještě nezvnějšněné ! (Kdybys byl býval lépe četl Hegela, musel bys to býval pochopit už tenkrát !)
Zdar a sílu ! A „na hlubinu“ ! L v H .
(Písek, 120420-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Současná fyzika už nemluví (a nemyslí) zvlášť o čase a zvlášť o prostoru, ale spojuje obé pod pojmenování „časoprostor“; čas tedy chápe jako jednu z dimenzí včasoprostoruv. Ale tato dimenze má jistou zvláštnost, jíž se pronikavě liší ode všech ostatních dimenzí (ať už míníme jen 3, či snad 10 nebo ještě víc). A tak fyzikové přemýšlejí o oné zvláštnosti času, která spočívá v tom, že čas je „nevratný“, tedy že má „směr“. Ve všech ostatních dimenzích se můžeme pohybovat, jako kdyby ony samy stály, jako by se samy nehýbaly, ale v čase se nemůžeme pohybovat, jak bychom třeba chtěli, ale máme dojem, že se čas pohybuje sám a že my se pohybujeme v čase a s časem, vlastně dokonce že čas pohybuje, hýbe s námi. O „prostorových“ dimenzích si nemyslíme, že se pohybují samy o sobě a bez nás (ovšem někdy to přece jen nějak záleží také na nás a na našich pohybech, ale rozhodně nemáme za to, že by tyto dimenze mohly nějak pohybovat s námi. (V závislosti na tom, jak rychle se pohybujeme, se v krajních případech velkých rychlostí může stát, že se rozměry, např. délka úsečky, mohou zkracovat nebo aspoň jevit jako zkrácené; něco podobného však platí i o čase. Ale nikdy nemůžeme svou aktivitou způsobit, že dojde k obrácení směru („toku“) času. To je dost divné, protože si nedovedeme dost představit, že čas by mohl být „něčím“, co by se mohlo pohybovat a co by tedy mohlo mít nějaký směr svého vlastního pohybu. všechno, co se děje, se děje podle tohoto „toku“ času a je proto zcela nevratné. Existují ovšem takové pohyby nebo aktivity apod., které jsou schopny se stále znovu opakovat (něco jako pohyby v kruhu). Podrobnější zkoumání nám však vždy ukáže, že naprosto přesné „opakování téhož“ přece jen není možné, protože i tam, kde se podaří najít neuvěřitelně přesné opakování téhož po nesmírně dlouhá období, přece jen dochází k něčemu jako „stárnutí“ (třeba v případě reliktního záření; to je krajní příklad, jinde je to mnohem zřejmější).
(Písek, 150503-1.)