Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Platón (-774)

... Či nevidíš, jak těžký úkol přikazuješ? Věru, kdyby nás bylo více, nebylo by vhodné toho od něho žádati, neboť nesluší takové věci vykládati před množstvím lidí, zvláště když je člověk v takovém věku; neboť lidé nevědí, že bez tohoto procházení tím vším a bez toho bloudění není možno, aby se člověk setkal s pravdou a nabyl rozumového poznání. Já tedy, Parmenide, prosím spolu se Sokratem, ...
(1008, Parmenides, př. Fr. Novotný, Praha 1936, str. 17.)

Platón (-774)

Není tedy dobré příčinou všeho, nýbrž jest příčinou toho, co jest v dobrém stavu, zlého však není příčinou.
Docela správně.
Tedy ani bůh, protože jest dobrý, nemůže býti příčinou všeho, jak se většinou říká, nýbrž jest příčinou jen málo věcí na světě, kdežto u většiny není příčinou; vždyť máme mnohem méně dobrého než zlého, a kdežto při dobrém nesmíme přičítati příčinu nikomu jinému, při zlém jest hledati nějaké jiné příčiny a ne boha.
Jistou pravdu díš, jak se mi zdá.
Nesmíme tedy věřiti ani Homerovi ani jinému básníku, když si bez rozmyslu činí tuto nesprávnou představu o bozích a praví
... ... ... (viz dále – citace)
(0612, Ústava, př. Fr. Novotný, Praha 1921, str. 96 – .)

Platón (-774)

Host Při naší obraně bude nám nutno podrobit zkoušení nauku otce Parmenida a násilně dokazovat, že nejsoucno v jistém smyslu jest, a naopak zase že jsoucno jakýmsi způsobem není.
(Sofistes, př. Fr. Novotný, Spisy 1, Praha 2003, str. 370 – 241d.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Když se novorozenec začíná orientovat ve světě, do kterého se narodil, nemůže „hledat“ nějaké „předměty“, protože o nich zatím vůbec nic neví. Prostřednictvím svých smyslových orgánů dostává sice nějaké podněty, ale zprvu si neví rady, co s nimi počít. Problém je v tom, že samy podněty ještě nic neznamenají, zvláště pak, je-li jich příliš mnoho. Je potřeba se v nich vyznat, nějak je utřídit, nějak je srovnat podle toho, které k sobě náleží a které nikoli, je zapotřebí jim „porozumět“ – a to znamená si je nějak vyložit, interpretovat je, vytvořit si na jejich základě nějaké „představy“, tj. „udělat“ si je. Teprve tím, že si novorozenec „udělá“ jakousi „představu“ třeba o chrastítku (což znamená, že už je poměrně pokročilý), je schopen je odlišit od jiných „věcí“, tj. opět představ, jež si „udělal“, vytvořil o jiných věcech. A to přece nutně znamená, že pokusné rozpoznání smyslu něčeho musí předcházet tomu „představovanému“, a že teprve dodatečně může být kontrolováno, zda ono „představující“ více nebo méně funguje nebo zda musí být opraveno nebo vůbec vyměněno za jiné představující, tedy že určitá zkusmá představa musí být vyměněna za jinou, vhodnější, lepší, přesnější, lépe i v dalších souvislostech vyhovující. Přitom si musíme stále uvědomovat, že takové představování (tj. dělání, vytváření představ) není možné jen izolovaně, samostatně, bez souvislostí s jinými pokusy o představování, ale že jeden takový pokus se vždy nějak a něčemu učí od jiných pokusů, v něčem je napodobuje, v něčem jiném se od nich odlišuje. A tak vlastně nemůžeme dost dobře popisovat zjednodušený postup vytváření jedné určité představy, nýbrž že musíme počítat s tím, že si malé dítě najednou a zároveň vytváří, formuje jakýsi prvopočáteční svůj maličký a uzoučký svět, spíše osvětí, osvojené části svého nejbližšího okolí. A tak musíme uzavřít: dítě si nevytváří především a na prvním místě „představy“ určitých věcí, předmětů, nýbrž nejdříve se začíná orientovat v tomto svém maličkém osvětí, a teprve potom začíná v tomto osvětí a na jeho pozadí opravdu rozlišovat jednotlivé věci a předměty, přičemž ovšem podniká celou řadu jiných myšlenkových pokusů a operací, na které nesmíme zapomínat. Ta velká a vlastně mimořádná soustředěnost na „předměty“ je relativně pozdní a souvisí s významným dějinným předělem, s objevem zpředmětňující pojmovosti. Tu sice známe hlavně na příkladech nejstarších řeckých filosofů, ale bylo by naivní a příliš zjednodušující, kdybychom se domnívali, že náběhy k tomu nebyly mnohem starší a možná i v jiných oblastech v méně zřetelných podobách dost rozšířené.
(Písek, 141028-3.)

Platón (-427-347)

… Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento.
Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. …
(7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)