Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Platón (-774)

... Nuže, šel jsem jsa veden rozumem, a to s právem, jak nejvíce je člověku možno, i opustiv své zaměstnání, jež nebylo nedůstojné; šel jsem pod tyranidu, která, jak se zdálo, neslušela mým zásadám ani mně. ...
Po svém příchodu – neboť nesmím se šířit – nalezl jsem veškeré okolí Dionysovo plno rozbrojů a udavačství, ...
(List VII, 329b – in: Spisy V., překl. Fr.Novotný, Praha 2003, str. 458.)

Platón (-427-347)

(Sokr.) Tak tedy byl jeden hoch, spíše však mládeneček, velmi krásný, a ten měl … (s. 13)
(Sokr.) Kde pak mám toho hocha, ke kterému jsem mluvil? Aby vyslechl i toto a aby se nestalo, že by bez vyslechnutí dříve vyhověl nemilujícímu.
(Faidr.) Ten je stále přítomen vedle tebe velmi blízko, kdykoli chceš.
(Sokr.) Takto tedy si uvědom, krásný hochu, že ta dřívější řeč … (s. 22-23)
(1005, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 1937, s. 13 a 22-23.)

Platón (-427-347)

(Sokr.) Byl tedy jednou jeden velice krásný mladík, skoro ještě chlapeček, a ten měl … (s. 126-27)
…
(Sokr.) Kam se mi poděl ten chlapec, ke kterému jsem mluvil? Ať si to také poslechne, aby snad si neúpospíšil a nevěnoval svou přízeň nemilujícímu, kdyby to neslyšel.
(Faidr.) Stojí před tebou, docela blízko, a je stále s tebou, kdykoli se ti zachce.
(Sokr.) Toto si, krásný chlapče, pamatuj: první rozprava byla … (s. 22-23)
(Faidros, in: 1005, Dialogy o kráse, přel. J. Šonka, Praha 1979, s. 126-7 a 140.)

Platón (-774)

Sókr. Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zahynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje samo sebe. Toto pak nemůže ani zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. ...
(Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 1993, str. 34-35 – III, 245c-246a.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Důraz na všeobecnost změny a na „tekoucí“ charakter skutečnosti je sice důležitý a nezbytný (protože je nezbytné překonat tradiční metafyziku), ale to by samo o sobě vedlo k závěru, že veškerenstvo je jediný obrovský „beztvarý“ proud, jediný myšlenkově neuchopitelný kontinuální „proces“. Právě proti tomuto závěru je třeba mít po ruce obranu, a to nikoli jakoukoli, ale náležitě kritickou obranu. A ta spočívá v neméně naléhavém důrazu na to, že tento „proud“ či „proces“ je plný nejenom dění, ale také počátků a konců dění, tedy mezí, hranic, kdy něco skutečně (a nejen zdánlivě) končí, a naopak něco skutečně (a nikoli jen zdánlivě) začíná. Prostě musíme počítat s tím, že vesmírné dění je nejen nepřetržité, kontinuální (tj. že to není jen série okamžiků jakožto bodů bez trvání), ale že je také přetržité, tedy že sice téměř všechno souvisí se vším, ale že vedle souvislostí je třeba vidět i nesouvislosti, tj. počátky a konce souvislostí. Nicméně to by ještě zdaleka nestačilo: sama „přetržitost“, tj. počátky a konce „procesů“ (tj. jednotlivých procesů) nemohou objasnit, jak takový proces, který „má“ svůj počátek a konec, může být vskutku „jednotlivý“, „individuální“, nedělitelný, „konkrétní“, tj. jak může být pojat tak, aby nebyl o něco podstatného připraven, tj. aniž by byl zbaven vnitřní integrity, sjednocenosti.
(Písek, 080823-2.)